ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Jirásek Alois (*23.08.1851 - †12.03.1930)

­­­­

Proti všem

  • z části Kruciata

Kapitola LVI.

Branou zpět do města dostal se ještě s větší nesnází nežli z města. Zpráva, že se Uhři a Němci již blíží, vzrušila všechny u brány i všechno město ohromně. Ondřej to viděl ve bráně, kde se vše rozčileně hnalo na svá místa, viděl na ulicích, na Senném trhu, kdež stál sešikovaný velký houf v plné zbroji na úpalném slunci. Lidé všude vybíhali z domů; ženy, staří, výrostkové. Muži a mládenci všichni byli ve zbrani. Na všech tvářích zračilo se napětí a vzrušení, jež se ozývalo v rozličných výkřicích, jak na se volali, ze dveří, z otevřených oken, přes neširoké ulice, jak se hrnuli k otevřeným kostelům, odkudž zaznívaly do hřmotu ulic, do řinčení zbraně hlasité modlitby zástupu nebo prosebné, zkroušené zpěvy.
Zardělý, vzrušený vrátil se Ondřej do králova dvora. Kuneš z Bělovic, na koni již, netrpělivě jej očekával. Jen poselství vyslechl, a hned poručil Ondřejovi, aby otočil a zajel k ratouzu, vyřídit totéž Mikuláši z Husi nebo druhému hejtmanu Staroměstskému, ať zařídí stran střelby, žeť bude tak dobře, jak bratr Žižka vzkazuje, aby nemeškali.
Když Ondřej vyjel z nádvoří do Caletné ulice, zahučela mrtvým, sálavým vzduchem temná, dunivá rána a hned druhá, třetí. Vzbudily veliký poplach kolem. Až do té chvíle nepřátelé do města nestřelili, a hradská posádka dříve také ne. Na střelbu se Pražané starali, tať jim mohla hrubě ublížiti. Ale když po čtrnáct a více dní nezahřměla ani jednou, zapomínali na ni. Teď se jim připomenula.
Ondřejovi se kmitlo, že to snad jen znamení pro všecka nepřátelská vojska na Hradě a všude kolem. Než znamení zahřměla nanovo, a zase s té strany.
"V Menším městě střílejí."
"Do Saského domu střílejí."
"Do mosteckých věží," volali zmateně vpravo vlevo po ulici. To nebyla tedy znamení. Panic vzpomněl, že z Hradu, jak slyšel, stáhli kusy do rozbořených domů v Menším městě, a odtud tedy spustili na posádku za mostem. Když dojel na Staroměstský rynk, kde bylo plno branného lidu, nejvíce pěších, v plném šiku pod praporci, zahlédl, že jeden houf střelců narychlo se obrací a že ho hejtman vede dolů do Nožířské ulice. Tedy k mostu.
A zase rány, dunivé, mocné výstřely, ale s jiné strany, z Novoměstské, od Vyšehradu. "Bratr Žižka se mýlil," pomyslil panic, "toť je obecný šturm, a ne jen v jeho stranu."
Mihlo se mu, že všechna okna jsou otevřena, plna hlav; také dole na podsíních hemžilo se lidem, hrnoucím se k Týnu, do kostela. Ondřej se však jen po hejtmanech rozhlížel. Viděl pojíždějící sem tam podhejtmany, rotmistry u houfů na koních. Křičel, kde je bratr Mikuláš z Husi. Ukázali mu ke hlavním vratům.
Mikuláš z Husi byl na koni, několik z rady a dva mistři, Vavřinec z Březové, statný padesátník, a vedle něho šedivý Křišťan z Prachatic, stáli u něho a horlivě s ním rokovali. Ti dva mistři, praví "pláteníci", nepřáli hrubě ani hejtmanu ani jeho Táborským bratřím, a on ne jim; ale té chvíle zapomněli všech rozdílů jako všude po celé Praze. Všeliká nechuť, všeliké kyselosti přestaly. Táboři, Pražané, Slánští, Žatečtí, Lounští, ať byli jakéhokoli smýšlení o večeři Páně a ornátech, v tom byli zajedno všichni: že běží dnes o všecko, o vyhlazení všech, a stáli ve zbrani svorně vedle sebe.
Ondřej vyřídil své poselství a hejtman vzkázal, že tak učiní, bratr Kuneš ať vyrazí za bránu. Ondřej otočil koně a hnal zase do králova dvora. Vrata byla již dokořán otevřena, jízdní bratří sešikováni; jen vyjet. Vychrtlý hejtman osmahlé tváře, vysedlých lícních kostí, hladké brady, ale mocných sivých knírů, čekal v plné zbroji ve bráně na koni. Zapadlé, zelenavé jeho oči byly všude kolem. Maje nahý meč přes sedlo napříč v ruce, nachyloval hlavu a naslouchal dunivým ranám, jež se přes tu chvíli ozvaly, nejčastěji od mostu z Menšího města.
Panic musil křičet, aby ho bylo slyšet; hlučelť hlomoz kolem ze všech ulic, dusání koňstva, křik a do toho ty rány. Jakmile Kuneš vyslechl, co Ondřej vyřídil, obrátil se a dal znamení. Všecka jízda Táborských bratří, pokud bytovala v králově dvoře, vyjížděla ven. Ondřej čekal na svůj houfec, jenž byl jeden z nejprvnějších. Přibočil se zrovna k první řadě před korouhvici, která vprostřed se nad nimi vznášela. Ulice, domy, lidé vpravo vlevo rychle mizeli vzad. Bratří jeli rychle. Zevšad na ně volali, kynuli jim. A oni zpívali. To vše a hřímavé rány rozehrávalo krev, a nejvíce pomyšlení, kam jedou a proč, že na ty Uhry a Němce, protivníky pravdy boží, kteří pálí nevinné lidi i raněné zajatce.
Nežli dojeli k Poříčské bráně, zaslechli za sebou hlomozný rachot kol, prudké drnčení vozů. Ondřej se ohlédl, ale neviděl nic, nežli řad za řadem, samé jízdné bratří na koních. To však ze zadních řad až k němu doletělo, že vozy za nimi jedou, že vezou několik děl před bránu.
Před tou bylo jinak nežli včera. Dnes tak daleko za ni jako včera nemohli. Uhři a Němci, jízdní a pěší, přikryli skoro všecko Špitálské pole. Byla jich zátopa. V plné záři parného odpoledne svítilo se všecko bleskem zbraní a zbroje a strakatinou barev sukní, oděvů a koní po všem vojsku, jehož se dobrých dvacet tisíc a víc přepravovalo a již z valné části přepravilo, a jehož konce nebylo možná dohlédnout. Jednotlivé houfy stály již sešikovány, jiné se řadily. Zástupy lehké kumanské jízdy harcovaly přede všemi, blíž a blíž směrem k Poříčské bráně.
Ondřej se dostal do prvního šiku, vpravo od vozů, jež za nimi přirachotivše, projely před ně, vpřed, velmi rychle s čtyřmi vozníky v každém voze. Vozatajové v lebkách na hlavě a se štítky na levé ruce seděli na podsedních z páru u vozu, na vozích stáli u houfnic střelci a pavezníci, vedle vozův u svých desítek jeli desátníci a nejvyšší nad nimi. Jak zajeli vpřed, rychle otočili napravo, pak zarazili, že vozy stály délkou napříč. Koně vypřaženi, vozy strženy, řetězy spoutány, prkna spuštěna a vše na té hradbě ke střelbě připraveno za krátkou chvíli.
Na to vše se Ondřej sotva podíval. Víc a déle upíral své zraky vpravo, kde dál nad nimi vypínala se chudě porostlá příkrá stráň dlouhé, táhlé výšiny; a na její konec, na Vítkovu horu, kde trčely dva sruby, se díval, a všichni. Viděli roubené věže, korouhve nad nimi; bratří se však nedohlédli. Pojednou všemi trhlo. Z nepřátelského vojska vyrazil křik, divoký prudký jako bouře. Nežli dozvučel, zahřměl nanovo.
Ondřej ze svého místa, jak stál vpravo od vozů, ale za jejich čarou, viděl, jak v nepřátelském vojsku mávají praporci, korouhvemi, oštěpy, jak točí meči a šavlemi nad hlavou, a všichni se ženou vzhůru směrem k strmé výšině.
Po ní, po jejím hřebeni hnal se směrem ke srubům veliký houf jízdných. Bylo je vidět v prudkém cvalu, korouhve nad nimi; za jízdnými mračna pěchoty, rychle postupující. A všichni ke srubům jako kobylky, na bratří, na bratra Žižku. Ondřej znal jeho houf; teď teprve jasně viděl, jaká to jen hrst proti této ženoucí se záplavě. Co bude! Jak tam bude, jak obstojí. Srdce mu zabušilo, oči zimničně hořely a líce pobledlo rozčilením.
Kolem všichni také tak vzrušeně, s utajeným dechem, mlčky upírali zraky ke srubům; žádný již nedbal, co je za nimi, v městě, nikdo si nevšiml, že tam střelba umlkla. Zato shora, z davů útočících rozléhalo se troubení, válečný křik. Křik tam nahoře a křik dole z německých a uherských šiků na Špitálském poli. A ve srubech ticho. Bratři dole také mlčeli; než jak nepřítel nahoře, žena se po hřebeni, dojížděl ke srubům, jak ze srubů se vyvalily mraky bílého dýmu a rány zahřměly, zkřikl Ondřej a všichni jedním hlasem, pronikavě a mocně: "Hrr na ně! Hrr! -"
Zajásali, když postřehli, že proud útočících se zarazil. Než jen na chvilku. Zezadu docházel houf za houfem, vlna za vlnou. Zadní tlačili přednější, hrnuli se přes ně jako divý příboj k osamělé výspě. Rány z houfnic na hoře znovu zahřměly a mraky bílého dýmu zahalily srub. Ale jak se rozptýlily, bylo vidět, že přední srub je všechen osut, že nepřítel není odražen, že se kolem jen hemží a doráží, doráží. Černalo se tam od vojska; skřek a troubení s Vítkovy hory i dole na Špitálském poli rozléhal se pod modrým, vybraným nebem, sálavým vzduchem jako bouře.
Ondřej neměl stání; vrtěl se v sedle a byl by nejraději vyrazil zpátky k městu a na horu bratřím na pomoc. Ohlížel se po hejtmanu, nedá-li znamení. Kuneš však s palcátem v ruce seděl klidně v sedle a díval se na horu; pozoroval nerovný zápas, ale ne jako ostatní bratří, aby zapomínal na bližšího nepřítele, který stál dole proti nim. Bratří té chvíle skutečně o něj nedbali. Začaliť trnout o posádku na Vítkově hoře, a ohlíželi se k městu, nejdou-li jí odtud na pomoc.
Na hradbách, s bašt a bran proti Vítkově hoře hleděli ke srubům také v takovém napětí, rozčilení, pak už také s obavou. Ukazovali si tam, jak pozorovali vlny zápasu, vykřikovali, jak se dojmy rychle měnily a střídaly. Jen radost zasvitla, už ji úzkost dusila.
Hůř ještě bylo dál od bran. Lidé rozechvění napětím stáli venku před domy, výrostkové ke branám utíkali. Ženy naříkaly i plakaly úzkostí, jiné na zem poklekaly, ruce spínaly, oči k nebi obracely, děti k sobě tulily. V těch straších už viděly, jak se křížovníci a Uhři valí do města, jak budou děti mordovat, domy vybíjet, panny mučit, krev prolévat, jako dělali dosud všude, všude -
Od horské brány letěl jakýsi muž k Sennému trhu a křičel:
"Pomoc! Na pomoc bratřím!"
Vtom se ozval zvon. Zvonili k šturmu; zvonili u sv. Jindřicha i na Staroměstské radnici. Temný hluk zaléhal z těch stran, hluk a hřmot zástupů. Ženy vstávaly ze zaprášené dlažby, umlkaly v pláči, naslouchaly, ale vykřikovaly zas a bědovaly, když od Horské brány hnal se opět jakýs muž bez čapky, až vlasy vlály za ním, a křičel:
"Pomoc! Pomoc!"
Ještě nedoběhl a již se zjevila proti němu. Od sv. Jindřicha kráčel Senným trhem vysoký kněz, prostovlasý, nesa svátost v proštípí, vedle něho dva muži bez čapek, se zvonci v rukou. Za nimi houf střelců s kušemi a za střelci veliký zástup bradatých bratří Táborských, bez brnění, v čapkách a v sukních jen, někteří u hrdla rozhalení, se sudlicemi, s kovanými cepy. Ty měla většina. Kněz pospíchal, zvoníci vedle něho zvonili bez únavy, muži za nimi brali se rychlými, pádnými kroky, až se rozléhaly. Všichni kvapili v rozčilení se zraky planoucími; pobízeli se do spěchu a dali se do zpěvu, když je posádka ve bráně a na hradbách uvítala jásavým pokřikem. Zpívajíce vyrazili ven, a hnali se na horu ke srubům.
První byl už skoro ztracen.
Ve vlčí jámě před ním, před jeho příkopem, ve příkopě sice leželi hustě ranění a mrtví, lidé i koně, kteří tu, jak dojížděli, klesli střelbou i šípy se srubu. Ale proud se tím nezastavil. Nový a nový příval; přes těla padlých, přes mrchy koní hnali noví útočníci s divokým křikem. Zarazit jich nebylo možná. Pěchota, Míšňané byli, dostali se až ke příkopu. Houfnic, které nahrazovaly bratřím počet, nebylo té chvíle již možno znovu nabít.
Došlo na rovné zbraně. Útočníci však zapomněli na ostrve a žebříky. Těch s sebou nepřinesli. Nicméně se vrhali do příkopů, aby přilnuli ke zdi, k opevnění ne nejtvrdšímu.
Se zdi, s podsebití srubu, s viničné věže sypaly se na ně šípy i kameny. Míšňané padali v příkopě, ranění nebo povalení ve zmatku a tlačenici. Přes padlé drali se noví a noví, na horu, ven z příkopu, ke zdi. Odtud do nich bodali oštěpy, sudlicemi, bili do nich kovanými cepy bratří Táborští i tři sestry, všichni v divé udatnosti, rozzuření. Hrozný křik rozléhal se v příkopě, u zdi, kolem srubu. Trouby ječely, jezdci v brnění pobízeli útočníky, mávali mečem k opevnění.
Řady jejich řídly již u příkopu, nejprudčeji však u zdi. Než i obhájců ubývalo, a kde padli dva, tři, tam zela značná mezera. Nejhůře bylo u viničné věže. Tu osypali Míšňané jako vosy. U zdi, spojující věž s ostatním opevněním, se jimi černalo. Odtud křičeli bratří o posilu. Jen veliká sestra, stojící v popředí na zdi, mlčela a oháněla se cepem. Zavití se jí s hlavy smeklo; mokré, uvolněné vlasy lpěly jí na spáncích a na zpoceném čele. Zsinala rozčilením i namáháním, ale bila se neúnavně. Cep její švihal a kmital se nad sudlicemi nepřátel, dopadal, bil do štítů, helmic a těl vpravo, vlevo švihal a kmital se, dopadal, bil, rozrážel, třepil, sám krví už mokrý a rudý.
"Sestro!" křičeli vedle. "Sestro, ustup od věže!"
"Sem! Sem!"
Ani na okamžik neustala, ani se neohlédla, jen chraptivě vyrazila z vyschlého hrdla:
"Před antikristem věrný křesťan -" a bila dál, "neustoupí -"
Příval na srub dravě rostl. Se zběsilým křikem a troubením přihnal se nový houf. Přes příkop, plný těl, drali se již snáze ke zdi; tu se pozvedali, stoupali na záda druhů, drápali se na zeď. Té již nehájilo ani třicet mužů. A již umdlévali.
Pojednou se mezi nimi mihl bratr Žižka, v přilbě, s palcátem v ruce. Křičel, aby neustupovali, aby vydrželi, že jde pomoc. A sám bil do nepřátel. Pak skočil k místu, kde vylézali na zeď dva Míšňané. Jednoho naráz srazil, že sletěl pustiv štít; druhý však chytl hejtmana za nohu tak, že mu ji podtrhl. Žižka sklesl, nohy mu visely se zdi. Kolik ruk po nich chňaplo, tahaly jej dolů, ale on vzepřel se rukama o zeď a odpíral ze všech sil. Několik bratří přiskočilo a bilo do Míšnanů, až ho pustili. Vyskočil a jen stanul zase na nohou, bil zase do nepřátel. Vtom se přihnali z placu za srubem posilci.
Žižka sestoupiv, ukazoval, kam kteří, poroučel, pobízel a křičel za té vřavy na jejich rotmistra:
"Poslali jste do vinice, jak jsem řekl -"
Bradatý šedý bratr rotmistr, v přilbě, ale bez odění, s nahým mečem v ruce, stoupaje na zeď křičel:
"Poslali - vyrazí co nevidět v bok."
Vyšvihl se na zeď, ale jen tam stanul, roztáhl prudko ruce, zavrávoral a sletěl se zdi. Šipka mu trčela v hrudi a krev stříkala z hluboké rány.
V ten okamžik strhl se napravo, od jižního svahu, od vinic divoký pokřik. Žižka, jak ho zaslechl, hnal se do roubení věže nahoru, na její podsebití, a vyhlédl okéncem napravo; odtud zaléhal ten křik. Postřehl tam velké pohnutí v nepřátelských houfech. Svitlo mu v oku a v duši odlehlo. Jeho houf vyrazil z vinice v pravou chvíli. Zkřikl to bratřím střelcům na podsebití a zas hnal se dolů na zeď mezi bojující.
Za chvilku poté zaléhal do srubu příval zpívajících hlasů, s té strany od města. Blížil se kvapem. Hlas zvonů v něm zanikal; zvučely vedle svátosti v proštípí, blýskající se v odpoledním slunci. Bylo po čtvrté hodině.

***

V tu chvíli se Ondřej z Hvozdna modlil. U velikém rozčilení vysílal k nebesům vzdechy, aby se Pán Bůh smiloval. Měliť kormoutlivé divadlo. Tam nahoře u srubu všecko se hemžilo křižovníky. Praporce jejich vlály, křik jejich, troubení se hlasně rozléhalo. Necouvli, postupovali. Srubu již nebylo vidět a rudá jeho korouhev také zanikla. Ondřej pokřikoval jako ostatní v šiku; přitom přes tu chvíli upřel zrak na hejtmana, na Kunše z Bělovic, jenž seděl opodál na svém vysokém hnědáku.
Sivý hejtman hleděl na útok z počátku klidně; pak už se měnil. Neseděl na koni jako přibitý, ale hlavu obracel, po městě se ohlížel a zase k Vítkově hoře upíral pronikavé zraky a před se Špitálským polem na sešikované Uhry a Němce. V tu chvíli, kdy Ondřej se začal modlit, kdy kolem vykřikovali vztekem i úzkostí, zkřikl Kuneš na své jízdné, aby pozor dali, teď že jde také na ně.
Špitálským polem skutečně se hnaly dva velké houfy jízdné, samí Uhři. Bratři se chutě chápali zbraní, nahých mečů, podvrhovali kopí. Uhři jim přijížděli právě po chuti. Ale nevytrhli hned proti nim. Rány zahoukaly, z vozového řadu houfnice zahřímaly. Když se bílý dým rozplynul, bylo zřejmo, že koule nadělaly hodné ulice v nepřátelském šiku, a ten že je rozvrácen, že se obrací. Mnoho jezdců leželo na zemi, s koňmi i bez nich, mnoho koní s jezdci vyrazilo z řady a hnalo se různě v divokém splašení polem. Mnozí i bez jezdců.
Kuneš zvedal palcát, aby dal znamení. Ale nedal. Zrak jeho jako všech utkvěl na Vítkově hoře. Bouře krutého boje znovu se tam rozzuřila. Nový, prudší křik a jek tam, a u srubu divější hemžení, rojení, zmítání davů.
"Němci se hrnou do srubu! Už ho mají!" vykřikovali kolem polekaní. Ondřej a Kuneš stejně v ten okamžik vzpomněli na bratra Žižku, teď že bude veta po něm.
To hemžení jde dál - ale od srubu!
"Ustupují!" zkřikl kdosi; ale ještě nevěřili. Vtom se tam na výšině mihl jezdec jakýsi, na samém pokraji hřebenu nad prudkým, hlubokým srázem jeho svahu. Mihl se - kůň se mu vzepjal a již skočil do prázdna. Už padají, letí dolů příkrou, prudkou strání, zvíře i jezdec - a za ním druhý, třetí; padají, letí příkrou, prudkou strání. Toť jsou křižovníci!
Na Špitálském poli zajásali; jásot letěl od jízdného houfu k houfu, k vozům, po vozech. Naproti v nepřátelském vojsku křičeli hrůzou i vztekem. Zraky všech utkvěly na Vítkově hoře, na jejím srázu. Prášilo se tam; zvířený prach jako by proudem dolů tekl, letěl. V něm se černala těla, jako stíny se míhala; koně i lidé padali, řítili se dolů v hrozných převratech a kotrmelcích, v děsných přemetech, jak se kouleli, jak letěli dolů. Nebylo zadržení, nebylo záchrany. Leda když zaprášené, zkrvavené, potlučené tělo narazilo o velký kámen, nebo když uvázlo ve křoví.
Také hřebenem táhlého návrší hnali se Míšňané ve zmateném útěku, bez praporců, bez troubení. Kuneš vyjel před houf, na nějž déšť náhlé radosti padl; ukazuje palcátem k Vítkově hoře, křičel rozjařen:
"Ti tam běží! A tyto -" mávl před se po Uhřích a Němcích na Špitálském poli - "poženeme my. Ve jménu Páně!"
Bodl koně, až vyrazil dlouhým skokem. Bratři radostně zahoukali, zkřikli a vyrazili za ním. A zazpívali:

"Kdožjste boží bojovníci
i zákona jeho -"

hřmělo Špitálským polem.

Na Vítkově hoře divoký hon. Žižkova posádka posílena pomocí z Prahy vyrazila za Míšňany. Ti utíkali jako slepí sem tam i ke srázu. Mnozí již uštváni jako zvěř bez dechu, vysíleni klesali, sedali na zem. Na obranu, na boj nebylo sil. Už jen štíty zvedali a kryli jimi hlavu a tělo. V úzkosti i v tupé odevzdanosti přikrčeni čekali, udeří-li kovaný, strašlivý cep, aby roztříštil štít i lebku.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Terka, 11.08.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Blaničtí rytíři (Staré pověsti české)
-F. L. Věk (všechny díly), F. L. Věk (všechny díly) (2), F. L. Věk (všechny díly) (3)
-F. L. Věk - díl I., F. L. Věk - díl I. (2), F. L. Věk - díl I. (3), F. L. Věk - díl I. (4), F. L. Věk - díl I. (5)
-F. L. Věk - díl I., II., F. L. Věk - díl I., II. (2), F. L. Věk - díl I., II. (3)
-F. L. Věk - díl II., F. L. Věk - díl II. (2)
-F. L. Věk - díl III.
-F. L. Věk - díl IV.
-F. L. Věk - díl V.
-Filozofská historie, Filozofská historie (2), Filozofská historie (3), Filozofská historie (4), Filozofská historie (5), Filozofská historie (6), Filozofská historie (7), Filozofská historie (8), Filozofská historie (9), Filozofská historie (10), Filozofská historie (11), Filozofská historie (12), Filozofská historie (13), Filozofská historie (14), Filozofská historie (15)
-Lucerna, Lucerna (2), Lucerna (3), Lucerna (4)
-Na dvoře vévodském
-O Bruncvíkovi (Staré pověsti české)
-O Čechovi (Staré pověsti české)
-Poklad
-Proti všem, Proti všem (2)
-Psohlavci, Psohlavci (2), Psohlavci (3)
-Psohlavci (rozbor)
-Růžový palouček (Staré pověsti české), Růžový palouček (Staré pověsti české) (2)
-Skaláci, Skaláci (2), Skaláci (3), Skaláci (4)
-Smutná místa (Staré pověsti české)
-Staré pověsti české, Staré pověsti české (2), Staré pověsti české (3), Staré pověsti české (4), Staré pověsti české (5), Staré pověsti české (6), Staré pověsti české (7), Staré pověsti české (8), Staré pověsti české (9), Staré pověsti české (10)
-Temno
-Vojnarka
-Z Čech až na konec světa, Z Čech až na konec světa (2), Z Čech až na konec světa (3), Z Čech až na konec světa (4), Z Čech až na konec světa (5), Z Čech až na konec světa (6)
-Zahořanský hon
Čítanka-Bílá paní (Staré pověsti české)
-Blaničtí rytíři (Staré pověsti české)
-Boží soud (Staré pověsti české)
-Dívčí válka (Staré pověsti české)
-Domů a jiné obrázky
-Durynk a Neklan (Staré pověsti české)
-F. L. Věk - díl I., F. L. Věk - díl I. (2)
-F. L. Věk - díl II., F. L. Věk - díl II. (2)
-F. L. Věk - díl III.
-F. L. Věk - díl IV.
-F. L. Věk - díl V.
-Filozofská historie, Filozofská historie (2), Filozofská historie (3), Filozofská historie (4), Filozofská historie (5), Filozofská historie (6)
-Kutnohorští havíři (Staré pověsti české)
-Libušina proroctví (Staré pověsti české)
-Lucerna, Lucerna (2), Lucerna (3)
-Lucká válka (Staré pověsti české)
-O Bivoji (Staré pověsti české)
-O Bruncvíkovi (Staré pověsti české)
-O Čechovi (Staré pověsti české)
-O Janošíkovi (Staré pověsti české)
-O králi Ječmínkovi (Staré pověsti české)
-O králi Svatoplukovi (Staré pověsti české)
-O Křesomyslu a Horymírovi (Staré pověsti české)
-O Krokovi a jeho dcerách (Staré pověsti české)
-O Libuši (Staré pověsti české)
-O Přemyslovi (Staré pověsti české)
-O staré Praze (Staré pověsti české), O staré Praze (Staré pověsti české) (2), O staré Praze (Staré pověsti české) (3), O staré Praze (Staré pověsti české) (4), O staré Praze (Staré pověsti české) (5), O staré Praze (Staré pověsti české) (6), O staré Praze (Staré pověsti české) (7), O staré Praze (Staré pověsti české) (8)
-O Žižkovi (Staré pověsti české)
-Opatovický poklad (Staré pověsti české)
-Praporec sv. Václava (Staré pověsti české)
-Proroctví Havlasa Pavlaty (Staré pověsti české)
-Proroctví slepého mládence (Staré pověsti české)
-Proti všem
-Psohlavci, Psohlavci (2), Psohlavci (3), Psohlavci (4), Psohlavci (5)
-Různá proroctví (Staré pověsti české)
-Růžový palouček (Staré pověsti české)
-Sibylina proroctví (Staré pověsti české)
-Staré pověsti české (celá kniha / e-book)
-Temno
-U nás, U nás (2)
-Úvod (Staré pověsti české)
-Z Čech až na konec světa, Z Čech až na konec světa (2), Z Čech až na konec světa (3)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­