ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dumas st. Alexandre (*24.07.1802 - †05.12.1870)

   
­­­­

Hrabě Monte Christo (7)

  • přeložila Ema Horká

DÍL I.

Kapitola VII. - Výslech

Sotva vyšel Villefort z jídelny, odložil veselou masku a vzal na se vážný výraz muže, povolaného k důležitému úkolu, rozhodovati o životě bližního. Leč přese všecku pohyblivost jeho tváře, pohyblivost, kterou náměstek nejednou studoval před zrcadlem, jak to má dělati obratný herec, tentokrát podařilo se mu jen s námahou stáhnouti čelo a zachmuřiti rysy. A skutečně, až na vzpomínku na politickou dráhu otcovu, jež mohla, neodvrátí-li se od ní nadobro, zhatiti jeho budoucnost, Gérard de Villefort byl v tomto okamžiku tak šťasten, jak je to člověku možno. Již sám bohat, zaujímal v dvaceti sedmi letech vysoké úřednické místo při soudu, ženil se s mladou krásnou dívkou, již miloval, ale rozumně, jak má milovati náměstek státního návladního, a která, kromě své krásy, jež byla značná, náležela k jedné z rodin, těšících se v té době nejvyšší přízni dvora. Kromě otcova a matčina vlivu, kteří, nemajíce jiných dětí, mohli ho použíti výhradně ve prospěch svého zetě, slečna de Saint-Méran, jeho snoubenka, přinášela mu i padesát tisíc tolarů věnem, které, počítá-li se i s vyhlídkami na dědictví (hrozné slovo, vynalezené zprostředkovateli sňatků), mohlo jednoho dne vzrůsti na půl milionu.
Spojení všech těchto součástek tvořilo tedy pro Villeforta celek tak oslňující blaženosti, že se mu zdálo, že vidí skvrny na slunci, když byl dlouho pohlížel duševním zrakem na svůj vnitřní život.
U dveří našel policejního komisaře, jenž na něho čekal. Pohled na černého muže strhl jej rázem s výše sedmého nebe na prozaickou zemi, po níž chodíme; upravil tvář, jak jsme pravili, a přistoupiv k policejnímu úředníku, pravil: "Zde jsem, pane; četl jsem ten dopis, dobře jste učinil, že jste toho muže zatkl. Sdělte mi nyní dopodrobna vše, co jste zjistil o něm a o spiknutí."
"O spiknutí nevíme ještě ničeho, pane; všecky u něho nalezené papíry byly svázány do balíčku, zapečetěny a položeny na váš stůl. Co se týče obžalovaného, je to, jak jste sám viděl v udávacím listě, jistý Edmond Dantes, vrchní kormidelník na trojstěžníku Farao , jenž dováží bavlnu z Alexandrie a Smyrny a náleží firmě Morrel a syn v Marseilli."
"Sloužil u válečného loďstva dříve, než přešel k loďstvu obchodnímu?"
"Oh ne, pane; je to zcela mladý muž."
"Kolik je mu let."
"Devatenáct, nejvýš dvacet."
Villefort bera se Hlavní třídou, přišel na roh ulice des Conseils a v tom okamžiku přikročil k němu muž, jenž zdál se na něho čekati: byl to pan Morrel.
"Ach, pane de Villefort!" zvolal dobrý muž, spatřiv náměstka. "Jsem šťasten, že vás potkávám. Pomyslete si: právě byl spáchán nejpodivnější, nejneslýchanější omyl: vrchní kormidelník mé lodi, Edmond Dantes, byl zatčen!"
"Vím o tom, pane," odvětil Villefort, "a chci ho právě vyslechnouti."
"Oh, pane!" pokračoval pan Morrel, unesen svým přátelstvím k jinochovi. "Vy neznáte obviněného, jako ho znám já: představte si nejmírnějšího, nejpoctivějšího člověka, ba řekl bych i člověka, který vyzná se v svém povolání z celého obchodního loďstva nejlépe. Oh, pane de Villefort, doporučuji vám jej co nejupřímněji, z celého svého srdce!"
Villefort, jak jsme se již mohli přesvědčiti, náležel šlechtické části města, Morrel pak lidové; první byl ultraroyalistou, druhý byl podezřelý z tajného bonapartismu. Villefort pohlédl pohrdavě na Morrela a odpověděl mu chladně: "Víte, pane, že je možno býti mírným v soukromém životě, poctivým v obchodních stycích, zkušeným ve svém povolání a nebýti proto menším provinilcem se stanoviska politického; víte to, pane, není-li pravda?"
A úředník položil důraz na tato poslední slova, jako by je obracel proti samému výpravci, zatím co jeho zkoumavý pohled snažil se proniknouti až na dno srdce tohoto člověka, jenž odvážil se zakročiti ve prospěch jiného, moha věděti, že sám potřebuje shovívavosti.
Morrel se zarděl, neboť cítil, že jeho svědomí není dosti čisto vzhledem k politickým názorům. Kromě toho Dantesovo důvěrné sdělení o setkání s maršálem, a o několika slovech, jež pronesl k němu císař, poněkud ho znepokojilo. Přece však dodal tónem nejhlubšího zájmu: "Prosím vás snažně, pane de Villefort, buďte spravedliv, jak máte býti, dobrý, jak jste vždy, a vraťte nám brzy toho ubohého Dantese!"
Vraťte nám znělo revolucionářsky sluchu náměstka státního návladního.
"Nu, nu," pravil sám k sobě, "vraťte nám... Byl by snad ten Dantes členem nějakého karbonářského spolku, že jeho ochránce používá, nemysle na to, společné formule? Zatkli ho v krčmě, jak mi, tuším, řekl komisař; v četné společnosti, dodal; byla to asi nějaká lóže."
Nahlas pak odvětil: "Pane, můžete býti úplně kliden, nedovolával jste se marně mé spravedlnosti, je-li zatčený nevinen. Je-li však naopak vinen, pane, žijeme ve zlých dobách, kdy beztrestnost byla by osudným příkladem: byl bych tedy nucen konati svou povinnost."
Načež, došed ke dveřím svého domu, spojeného s justičním palácem, vstoupil do něho majestátně, pozdraviv s ledovou zdvořilostí nešťastného výpravce lodí, který zůstal jako zkamenělý na místě, kde opustil ho Villefort.
Předpokoj byl pln četníků a policejních agentů; uprostřed nich stál, bedlivě střežen a bodán záštiplnými pohledy, nehnutě a klidně vězeň.
Villefort prošel předpokojem, vrhl kosý pohled na Dantese a přijav od agenta balíček listin, zmizel, řka: "Přiveďte vězně."
Ačkoli byl to jen letmý pohled, postačil přece Villefortovi, aby si učinil představu o muži, kterého měl vyslýchati: poznal inteligenci v tom širokém a otevřeném čele, odvahu v pevném oku a staženém obočí a upřímnost v silných, pootevřených rtech, odhalujících dvě řady zubů bílých jako ze sloní kosti.
První dojem byl Dantesovi příznivý. Villefort však slyšel tak často opakovati jako hlubokou politickou moudrost, že je nutno míti se na pozoru před prvním hnutím - vzhledem k tomu, že bývá dobré - že spojil zásadu s dojmem, aniž si uvědomil různost obou slov.
Potlačil tedy své dobré instinkty, které chtěly se zmocniti jeho srdce, aby odtamtud hnaly útokem na jeho ducha, vzal na sebe před zrcadlem výraz velikých dnů a usedl, zachmuřený a hrozivý, ke stolu.
Za okamžik po něm vešel Dantes.
Mladý muž byl stále bledý, ale klidný a usmívavý. Pozdravil svého soudce s nenucenou zdvořilostí, pak ohlédl se po sedadle, jako by byl v saloně výpravce Morrela.
Tu teprve setkal se s Villefortovým ztemnělým pohledem, jenž je vlastní soudním úředníkům, kteří nechtějí dáti číst ve svých myšlenkách a činí si z oka neprůhledné sklo. - Pohled ten ho poučil, že stojí před spravedlností, tváří chmurného výrazu.
"Kdo jste a jak se jmenujete?" tázal se Villefort, listuje v poznámkách, které odevzdal mu agent při příchodu a které během hodiny vzrostly v silný svazek; tak rychle připíná se mrzké vyzvědačství k tomu nešťastníku, jenž zve se obviněný.
"Jmenuji se Edmond Dantes, pane," odpověděl mladý muž klidným a jasným hlasem; "jsem vrchním kormidelníkem na lodi Faraonu , která patří pánům Morrelu a synovi."
"Váš věk?" pokračoval Villefort.
"Devatenáct let," odvětil Dantes.
"Co jste dělal ve chvíli, kdy jste byl zatčen?"
"Byl jsem přítomen slavnosti svého vlastního zasnoubení, pane," pravil Dantes hlasem lehce pohnutým, tak bolestný byl rozdíl mezi oněmi radostnými okamžiky a těmito truchlivými formalitami, tak jasně vystupovala zářivá tvář Mercedina v celém svém světle vedle zachmuřeného obličeje pana de Villefort.
"Byl jste přítomen slavnosti svého zasnoubení?" opakoval náměstek, mimovolně se zachvěv.
"Ano, pane, hodlám se právě oženiti s dívkou, kterou miluji už tři roky."
Villefort přes svou obvyklou chladnost byl dotčen tou shodou okolností a pohnutý hlas Dantesův, jenž překvapen byl uprostřed svého štěstí, probudil sympatický záchvěv na dně jeho duše: i on se ženil, i on byl šťasten a přišli vyrušiti jej z jeho štěstí, aby šel pomáhati zničit radost muže, který, jako on, dosahoval již štěstí.
"Toto filosofické sblížení," myslil si, "vzbudí při mém návratu veliký dojem v saloně pana de Saint-Méran." A již předem, zatím co Dantes čekal na nové otázky, připravoval si v duchu protikladná slova, pomocí kterých řečníci konstruují své potlesku žádostivé věty, jež často vzbuzují zdání skutečné výmluvnosti.
Když jeho malý vnitřní speech byl připraven, Villefort se usmál při myšlence na efekt, jaký vyvolá, a vrátiv se k Dantesovi, pravil: "Pokračujte, pane."
"V čem mám pokračovati?"
"V odhalování pravdy před spravedlností."
"Nechť mi spravedlnost řekne, o jaké pravdě chce býti poučena, a já jí povím vše, co vím; upozorňuji ji však," dodal a sám se nyní usmál, "že toho mnoho nevím."
"Sloužil jste pod usurpátorem?"
"Měl jsem býti přidělen k válečnému loďstvu, když padl."
"Vaše politické přesvědčení je prý přemrštěné," pravil Villefort, jemuž nebylo o tom řečeno ani slova, jenž však se nerozpakoval položiti otázku stejným způsobem, jako se vyslovuje obžaloba.
"Mé politické přesvědčení, pane? Bohužel, je skoro hanba, přiznati se k tomu, ale já nikdy neměl politického přesvědčení: je mi sotva devatenáct let, jak jsem měl čest vám říci, nevím ničeho, nejsem určen k žádné úloze. To málo, čím jsem a čím budu, dostane-li se mi místa, po kterém toužím, za to budu zavázán panu Morrelovi. Všecko moje přesvědčení, nepravím politické, ale soukromé, omezuje se na tyto tři city: miluji svého otce, ctím pana Morrela a zbožňuji Mercedes. To je, pane, vše, co mohu spravedlnosti sděliti; vidíte, že je to pro ni velmi málo zajímavé."
Když Dantes mluvil, Villefort pohlížel mu do tváře, tak mírné a tak otevřené zároveň, a cítil, jak vracejí se mu v paměť slova Renatina, která, aniž obžalovaného znala, žádala ho o shovívavost. Náměstek, již zvyklý zločinům i zločincům, viděl, že každé Dantesovo slovo je důkazem jeho nevinnosti. Skutečně, tento mladý muž, mohlo by se téměř říci tento chlapec, prostý, přirozený, výmluvný onou srdečnou výmluvností, jež se nikdy nenajde, když se hledá, plný lásky ke všem, protože byl šťasten a protože štěstí činí dobrými i zlé, zahrnoval i svého soudce sladkým citem, jímž srdce mu překypovalo. Edmond měl v pohledu, v hlase, pohybech jen laskavost a dobrotu k tomu, který ho vyslýchal, přes to, že Villefort byl k němu přísný a příkrý.
"Věru," pravil si Villefort, "to je roztomilý hoch a doufám, že nebude mne státi mnoho námahy zavděčiti se Renatě a vyhověti prvnímu jejímu doporučení: tím získám upřímný stisk ruky přede všemi a rozkošný polibek v ústraní."
Při této sladké vyhlídce Villefortova tvář se rozzářila. Když pak jeho zrak obrátil se s představy k Dantesovi, jenž sledoval každé hnutí jeho výrazu, usmíval se sám jako jeho myšlenka.
"Pane," pravil Villefort, "jste si vědom nějakých nepřátel?"
"Svých nepřátel?" odvětil Dantes. "Znamenám na štěstí příliš málo, aby moje postavení mi je zjednalo. Co se týče mé povahy, snad poněkud prudké, vždycky jsem se snažil mírniti se vůči svým podřízeným. Mám pod sebou asi deset či dvanáct námořníků: vyslechněte je, pane, a oni vám řeknou, že mě milují a ctí ne jako otce, k tomu jsem příliš mlád, ale jako staršího bratra."
"Ale nemáte-li nepřátel, máte snad závistníky: máte se státi kapitánem v devatenácti letech, což je ve vašem povolání vysokou hodností; máte pojmouti za choť hezkou ženu, která vás miluje, což je vzácným štěstím ve všech stavech na světě; tyto dva důkazy přízně osudu mohly vám vzbuditi dosti závisti."
"Ano, máte pravdu. Znáte zajisté lidi líp než já a je to možno. Ale kdyby ti závistníci měli býti mezi mými přáteli, přiznávám se vám, že by mi bylo milejší neznati je, abych je nemusil nenáviděti."
"Chybujete, pane. Musíme vždy co nejjasněji kolem sebe viděti. A zdáte se mi opravdu tak řádným mladým mužem, že chci se k vůli vám uchýliti od obvyklých justičních pravidel a pomoci vám k světlu, sděluje s vámi udání, které vás ke mně přivádí; zde je obviňující dopis. Poznáváte písmo?"
Villefort vyňal dopis z kapsy a podal jej Dantesovi. Dantes naň pohlédl a přečetl jej. Mrak objevil se mu na čele, a on pravil: "Ne, pane, neznám toho písma, je změněno a přece dosti nenucené. Rozhodně je psala obratná ruka. Jsem velmi šťasten," dodal, pohlížeje vděčně na Villeforta, "že setkal jsem se s mužem, jako jste vy, neboť můj závistník je opravdovým nepřítelem."
A podle blesku, jenž vyšlehl při těchto slovech z oka mladého muže, Villefort mohl poznati, co prudké energie skryto je pod tímto mírným zevnějškem.
"A nyní hleďte, pane," pravil náměstek, "odpovězte mi upřímně, pane, ne jako obžalovaný svému soudci, ale jako muž v nepříznivém postavení odpovídá jinému muži, který se o něho zajímá: co je na tomto anonymním udání pravdy?"
A Villefort s odporem odhodil na stůl list, jejž mu Dantes právě vrátil.
"Všecko a nic, pane, a zde je čistá pravda, na mou námořnickou čest, na mou lásku k Mercedes a na život mého otce."
"Mluvte, pane," pravil Villefort.
A sám k sobě tiše dodal: "Kdyby mne Renata viděla, doufám, že by byla se mnou spokojena a že by mne již nenazývala stínačem hlav!"
"Nuže, když jsme opustili Neapol, kapitán Leclere onemocněl zánětem mozku. Ježto jsme neměli na lodi lékaře a on tak spěchal k ostrovu Elbě, že nechtěl přistáti na žádném bodě pobřeží, jeho nemoc se tak zhoršila, že ke konci třetího dne, cítě se blízek smrti, zavolal mne k sobě.
"Drahý Dantesi," pravil mi, "přisahejte mi na svou čest, že učiníte, co vám řeknu; jde o věc nesmírné důležitosti."
"Přísahám vám to, kapitáne," odpověděl jsem mu.
"Nuže, ježto po mé smrti velení na lodi připadne vám jakožto vrchnímu kormidelníku, ujmete se toho velení, poplujete k ostrovu Elbě, vystoupíte v Porto-Ferrajo, dáte se uvésti k maršálovi a odevzdáte mu tento dopis; snad vám na to bude odevzdán jiný dopis a svěřen nějaký úkol. Ten úkol, jenž měl býti svěřen mně, Dantesi, vykonáte místo mne a všecka zásluha bude náležeti vám."
"Učiním to, kapitáne, ale snad se nedostanu tak snadno, jak myslíte, k maršálovi."
"Pošlete mu tento prsten," pravil kapitán, "ten odstraní všecky nesnáze."
Při těch slovech podal mi prsten.
Byl nejvyšší čas; za dvě hodiny na to upadl v delirium, druhého dne zemřel."
"A co jste pak učinil?"
"Co bylo mou povinností, pane, co by byl učinil každý na mém místě. Prosba umírajícího je vždy svatá, ale u námořníků prosba představeného je rozkazem, který musí být vykonán. Zamířil jsem tedy k ostrovu Elbě, kam dorazil jsem druhého dne, poručil jsem mužstvu setrvati na palubě a sám vystoupil jsem na zemi. Jak jsem předvídal, setkal jsem se s jistými nesnázemi, chtěje se dáti uvést k maršálovi. Ale poslal jsem mu prsten, jenž měl mi sloužiti za poznávací znamení, a všecky dveře se přede mnou otevřely. Přijal mne, vyptal se mne na poslední okamžiky nešťastného Leclera, a jak kapitán předvídal, odevzdal mi list a uložil mi donésti jej osobně do Paříže. Slíbil jsem mu to, neboť takové bylo poslední přání mého kapitána. Přistál jsem a zařídil všecko na lodi. Pak běžel jsem k své nevěstě, kterou našel jsem krásnější a milostnější, než kdy jindy. Díky panu Morrelovi zmohli jsme všecky církevní obtíže; konečně byl jsem přítomen slavnosti svého zasnoubení, jak jsem vám již řekl, pane, měl jsem se za hodinu oženiti a hodlal jsem odejeti druhého dne do Paříže, když tu na toto udání, kterým zdáte se nyní právě tak opovrhovati jako já, byl jsem zatčen."
"Ano, ano," mumlal Villefort, "to vše zdá se mi pravdivým, a jste-li vinen, pak jedině neopatrností. A i ta neopatrnost je ospravedlněna rozkazy vašeho kapitána. Vydejte mi list, jenž odevzdán vám byl na ostrově Elbě, zavažte se mi čestným slovem, že dostavíte se na první výzvu, a jděte zpět k svým přátelům."
"Jsem tedy volný, pane?" zvolal Dantes, radostí bez sebe.
"Ano, dejte mi jen ten list."
"Leží asi před vámi, pane, neboť byl mi odňat zároveň s mými papíry; poznávám z nich některé v tomto svazku."
"Počkejte," pravil Dantesovi náměstek, bera rukavice a klobouk, "počkejte; komu je adresován?"
"Panu Noirtierovi v ulici Coq-Héron v Paříži."
Kdyby byl blesk udeřil do Villeforta, nebyl by ho zasáhl prudší a neočekávanější ranou; sklesl zpět do křesla, z něhož povstal, natahuje se po svazku listin, nalezených u Dantese, a chvatně jej probrav, vyňal odtamtud osudný dopis, na nějž pohlédl s nevýslovnou hrůzou.
"Pan Noirtier, ulice Coq-Héron, číslo 13," šeptal, bledna stále víc.
"Ano, pane," přisvědčil Dantes s údivem, "znáte ho?"
"Ne," odvětil rychle Villefort, "věrný služebník králův nezná se se spiklenci."
"Jde tedy o spiknutí?" tázal se Dantes, který byl se již domníval, že je volný, a nyní pocítil znovu větší hrůzu než po prvé. "Ať je tomu jakkoli, pane, řekl jsem vám již, že obsah svěřené mi depeše byl mi naprosto neznám."
"Ano," přisvědčil Villefort temným hlasem, "ale znáte jméno toho, jemuž byla určena!"
"Měl-li jsem mu ji sám odevzdati, pane, musil jsem je znáti."
"A neukázal jste ten dopis nikomu?" pravil Villefort, čta a bledna tím více, čím déle četl.
"Nikomu, pane, na mou čest!"
"Nikdo neví, že měl jste u sebe list, pocházející z ostrova Elby a určený panu Noirtierovi?"
"Nikdo, pane, kromě toho, jenž mi jej odevzdal."
"I to je mnoho, příliš mnoho!" zašeptal Villefort.
Tou měrou, jak Villefort dočítal, jeho čelo chmuřilo se stále víc. Jeho bledé rty, chvějící se ruce a planoucí oči vnukaly Dantesovi nejbolestnější předtuchy.
Dočet, Villefort opřel hlavu do dlaní a zůstal tak chvíli zdrcen.
"Oh, můj Bože, co jen se stalo, pane?" tázal se nesměle Dantes.
Villefort neodpověděl. Za několik však okamžiků zvedl bledou a strhanou tvář a četl list po druhé.
"A vy pravíte, že nevíte, co to psaní obsahuje?" tázal se znovu.
"Na mou čest toho nevím, opakuji to, pane," odvětil Dantes. "Ale co je vám, můj Bože! Vám je špatně! Mám někoho zavolati?"
"Ne, pane," pravil Villefort, rychle vstávaje, "nehněte se a ani nehlesněte: já zde mám co poroučeti a ne vy."
"Pane," odvětil Dantes uražen, "chtěl jsem vám přispěti, nic víc!"
"Nepotřebuji ničeho; okamžitá závrať, to je vše. Starejte se o sebe a ne o mne, odpovídejte."
Dantes očekával výslech, jejž toto vyzvání ohlašovalo, ale marně. Villefort klesl opět do křesla, ledovou i rukou přetřel si čelo, zbrocené potem, a jal se po třetí čísti list.
"Oh, ví-li, co obsahuje tento dopis," šeptal si, "zví-li kdy, že Noirtier je otec Villéfortův, jsem ztracen, navždy ztracen!"
A pohlížel občas na Edmonda, jako by mohl pohledem proraziti neviditelnou hradbu, která uzavírá v srdci tajemství, jež ústa brání se zjeviti.
"Oh, nepochybujme již o tom!" zvolal náhle.
"Ale pro jméno Kristovo!" zvolal nešťastný mladý muž. "Pochybujete-li o mně, pane, podezříváte-li mne, vyslýchejte mne, jsem hotov vám odpovídati."
Villefort ovládl se prudkým úsilím, a tónem, jenž chtěl býti jistý, pravil: "Pane, z vašeho výslechu vyplývají pro vás nejpovážlivější svědectví; není tedy v mé moci propustiti vás, jak jsem s počátku doufal, na svobodu. Dříve než učiním podobné opatření, musím se poraditi s vyšetřujícím soudcem. Prozatím jste viděl, jakým způsobem jsem s vámi jednal."
"Oh, ano, pane," zvolal Dantes, "a děkuji vám, neboť byl jste mi spíše přítelem než soudcem."
"Nuže, pane, ponechám vás ještě nějaký čas ve vazbě - co možno nejkratší; hlavním svědectvím proti vám je tento dopis, a vidíte..."
Villefort přistoupil ke krbu, hodil dopis do ohně a vyčkal, až obrácen byl v popel.
"A vidíte," pokračoval, "zničil jsem jej."
"Oh, pane," zvolal Dantes, "jste víc než spravedlnost, jste dobrota!"
"Ale poslechněte mne," mluvil dále Villefort, "po takovém skutku chápete, že můžete míti ke mně důvěru, není-li pravda?"
"Ó, pane, poroučejte, a splním vaše rozkazy!"
"Ne," pravil Villefort, přistupuje k mladému muži, "ne, nechci vám uděliti rozkazů, nýbrž rady, chápete?"
"Mluvte, budu se jimi říditi jako rozkazy."
"Nechám vás až do večera zde, v paláci spravedlnosti. Snad místo mne bude vás vyslýchati jiný; povězte vše, co jste řekl mně, ale ani slova o tom psaní."
"Slibuji vám to, pane."
Byl to Villefort, jenž zdál se prositi, a obžalovaný uklidňovati soudce.
"Chápete," pravil, vrhaje pohled na popel, který zachoval ještě tvar papíru a poletoval nad plameny; "nyní je ten list zničen, jedině vy a já víme, že existoval; nebude vám předložen: popřete jej tedy, bude-li se vás naň někdo ptáti, popřete jej, a jste zachráněn."
"Popřu, pane, buďte klidný," pravil Dantes.
"Dobře, dobře," prohodil Villefort, vztahuje ruku ke šňůře u zvonku.
Když již chtěl zazvoniti, zarazil se a pravil: "Byl to jediný dopis, který jste měl?"
"Jediný."
"Přísahejte."
Dantes vztáhl ruku.
"Přísahám," pravil.
Villefort zazvonil,
Policejní komisař vstoupil.
Villefort přistoupil k úředníkovi a promluvil k němu několik tichých slov: komisař odvětil pouhým pokynem hlavy.
"Následujte pána," pravil Villefort Dantesovi.
Dantes se uklonil, vyslal k Villefortovi poslední vděčný pohled a vyšel.
Sotva se dveře za ním zavřely, Villefortovi došly síly a klesl téměř ve mdlobách do křesla.
Po chvíli zašeptal: "Oh, můj Bože, na čem spočívá život a štěstí!... Kdyby státní návladní byl býval v Marseilli, kdyby vyšetřující soudce byl býval zavolán místo mne, byl jsem ztracen. A ten papír, ten zlořečený papír mne vrhal do propasti. Ah, otče, otče, což budete vždy překážkou mému pozemskému štěstí a já musím věčně zápasiti s vaší minulostí?"
Pak náhle jakoby nečekané světlo osvítilo jeho ducha a rozzářilo jeho tvář; na jeho ještě křečovitě stažených rtech objevil se úsměv, jeho vyjevené oči se zahleděly a zdály se upírati k myšlence.
"Výborně," pravil; "ano, tento dopis, který měl mne zničiti, založí snad mé štěstí. Nuže, Villeforte, k dílu."
A náměstek státního návladního, přesvědčiv se, že obžalovaný není již v předpokoji, odešel rovněž a zamířil rychle k domu své snoubenky.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.12.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­