ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dumas st. Alexandre (*24.07.1802 - †05.12.1870)

Brigda    
­­­­

Hrabě Monte Christo (6)

  • přeložila Ema Horká

DÍL I.

Kapitola VI. - Náměstek státního návladního

V ulici du Grand-Cours, proti kašně Medus, ve starém domě aristokratické architektury, jaké stavěl Puget, konala se téhož dne a v tutéž hodinu také zásnubní hostina.
Avšak účastníci této druhé scény nepocházeli z lidu, nebyli to námořníci a vojáci, nýbrž náleželi přední marseillské společnosti. Byli to bývalí úředníci, kteří zřekli se svých úřadů za vlády usurpátorovy; staří důstojníci, kteří, opustivše naše pluky, přešli k armádě prince z Condé; mladí mužové, vychovaní svou rodinou - ještě nedosti uklidněnou vzhledem k jejich osudu, přes čtyři či pět zaplacených náhradníků ve vojsku - vychovaní v nenávisti k onomu muži, z něhož pět let vyhnanství mělo učiniti mučedníka a patnáct let restaurace boha.
Hosté seděli u stolu a rozmluva byla v proudu; rozmluva, planoucí všemi vášněmi, na jihu tím hroznějšími, prudšími a zuřivějšími, že zášť náboženská pomáhá od pěti set let zášti politické.
Císař, král ostrova Elby, panující nad národem, čítajícím pět až šest tisíc duší, když byl předtím vládl nad částí světa a slyšel od sto dvaceti milionů poddaných volati desíti různými jazyky: Ať žije Napoleon! byl zde pokládán za muže pro Francii i trůn navždy ztraceného. Úředníci prozrazovali jeho hrubé politické omyly; důstojníci mluvili o Moskvě a Lipsku; ženy o rozvodu s Josefinou. Tomuto royalistickému světu, radujícímu se a triumfujícímu ne nad pádem člověka, ale nad zničením principu, zdálo se, že probouzí se z trapného snu a že nový život mu začíná.
Povstal stařec, vyznamenaný křížem svatého Ludvíka, a vyzval hosty, aby připili na zdraví krále Ludvíka XVIII.; byl to markýz de Saint-Méran.
Tento přípitek, připomínající hartwelského vystěhovalce i mírumilovného krále Francie, vzbudil velmi hlučný ohlas; poháry se zvedly po anglickém způsobu, ženy odepjaly své kytice a posely jimi stůl. Bylo to nadšení téměř poetické.
"Býti zde," pravila markýza de Saint-Méran, žena suchého oka, tenkých rtů, aristokratického chování a přes svých padesát let ještě elegantní, "zajisté by uznali všichni ti revolucionáři, kteří nás vyhnali a které my klidně nechali jsme kouti pikle v našich starých zámcích, jež za hrůzovlády koupili za kus chleba: uznali by, že skutečná oddanost byla na naší straně, ježto my připjali jsme se k hroutící se monarchii, kdežto oni naopak pozdravovali vycházející slunce a bohatli, zatím co my přicházeli jsme o všecko jmění; uznali by, že náš král byl nám skutečně Ludvíkem Milovaným, kdežto jejich usurpátor byl vždycky jen Napoleonem zlořečeným. Není-li pravda, Villeforte?"
"Pravila jste, paní markýzo?... Promiňte, nezúčastnil jsem se hovoru."
"Ach, nechte děti, markýzo," prohodil stařec, pronesší přípitek; "děti se chtějí vzíti a mají si samozřejmě jiného co povídati než o politice."
"Prosím vás za odpuštění, matko," pravila mladá krásná dívka plavých vlasů a sametových očí, vlhkého perleťového lesku. "Vracím vám pana de Villefort, kterého jsem se na okamžik zmocnila. Pane de Villefort, moje matka s vámi mluví."
"Jsem ochoten odpovědíti, chce-li paní markýza laskavě opakovati otázku, již jsem špatně slyšel," pravil pan de Villefort.
"Je vám odpuštěno, Renato," odvětila markýza s něžným úsměvem, o němž nikdo by se nebyl nadál, že může vykvésti na té suché tváři. Ale srdce ženino je stvořeno tak, že, byť bylo sebe vyprahlejší předsudky a etiketními požadavky, přece uzavírá v sobě plodný, smavý koutek: je to ten, jejž Bůh zasvětil mateřské lásce. "Je vám odpuštěno... A nyní, pravila jsem, Villeforte, že bonapartisté neměli ani našeho přesvědčení, ani našeho nadšení, ani naší oddanosti."
"Ale, madame, měli aspoň něco jiného, co to všecko nahradí, totiž fanatism. Napoleon je Mahomedem Západu. Je všem těm nízkým, ale svrchovaně ctižádostivým lidem nejen zákonodárcem a mistrem, ale i typem, typem rovnosti."
"Rovnosti!" zvolala markýza. "Napoleon typem rovnosti! A co učiníte potom s panem de Robespierre? Zdá se mi, že mu odnímáte jeho místo a dáváte je Korsikánu. A řekla bych přece, že je dosti na jedné usurpaci."
"Ne, madame," odvětil Villefort, "ponechávám každému jeho piedestal: Robespierrovi na náměstí Ludvíka XV. jeho popraviště, Napoleonovi na náměstí Vendómském jeho sloup. Jenže jeden usiloval o rovnost, která snižuje, druhý o rovnost, která povznáší: jeden srážel krále na úroveň guillotiny, druhý povznesl lid na úroveň trůnu. To neznamená," dodal Villefort se smíchem, "že oba nebyli by hanebnými revolucionáři a že 9. thermidor a 4. duben 1814 nebyly by dvěma šťastnými dny pro Francii, hodnými býti stejně slaveny přáteli pořádku a monarchie. Tím se vysvětluje, že Napoleon, ač poražen a navždy, jak doufám, neschopen se zvednouti, má své věrné fanatické přívržence. Prosím vás, markýzo: Cromwell, který byl jen polovinou Napoleona, měl také svoje!"
"Víte, Villeforte, že to, co tu povídáte, čpí na míli revolucí? Ale já vám odpouštím: není možno býti synem girondistovým a nemíti v sobě ani kapku girondistické krve.
Živá červeň přelétla Villefortovým čelem.
"Pravda, můj otec byl girondistou, madame," pravil, "ale můj otec nehlasoval pro královu smrt. Můj otec byl vypovězen touže hrůzovládou, která vypověděla vás, a málo chybělo, aby nedonesl svou hlavu na totéž popraviště, jež vidělo padnouti hlavu vašeho otce."
"Ano," přisvědčila markýza, jejíž rysy neprozradily ani nejmenšího pohnutí při této krvavé vzpomínce; "leč oba byli by tam vstoupili z důvodů naprosto opačných; důkazem toho je, že celá moje rodina zůstala oddána vystěhovalým princům, kdežto váš otec spěchal připojit se k nové vládě, takže z občana Noirtiera, girondisty, stal se hrabě Noirtier, senátor."
"Matko, matko," pravila Renata, "víte, že bylo ujednáno, že se již nikdy nebude mluviti o těch zlých vzpomínkách."
"Madame," pravil Villefort, "připojuji se k slečně de Saint-Méran, žádaje vás velmi pokorně o zapomenutí minulosti. Proč vyvolávati důsledky z věcí, vůči kterým sama božská vůle je bezmocná? Bůh může změniti budoucnost, ale minulosti nemůže ani pozměniti. My lidé, nemůžeme-li jí popříti, můžeme aspoň hoditi přes ni závoj. Nuže, já odloučil jsem se nejen od mínění, ale i od jména otcova. Můj otec byl, ba snad ještě je bonapartistou a jmenuje se Noirtier; já jsem royalistou a jmenuji se de Villefort. Nechte dojíti v starém kmeni zbytek revoluční šťávy a patřte, madame, pouze na výhonek, který uchyluje se od toho kmene, nemoha, ba ani nechte odloučiti se nadobro."
"Bravo, Villeforte," zvolal markýz, "bravo, dobře jste odpověděl! I já kázal jsem markýze vždycky o zapomenutí minulosti, aniž jsem toho od ní mohl dosíci; doufám, že vy budete šťastnější."
"Ano, dobře," svolovala markýza, "zapomeňme na minulost, nepřeji si nic více, a je to tedy ujednáno. Nechť však aspoň Villefort je pro budoucnost neústupný.
Nezapomeňte, Villeforte, že jsme se za vás zaručili Jeho Veličenstvu, že i Jeho Veličenstvo následkem našeho doporučení laskavě zapomnělo, jako já zapomínám," (podala mu ruku) "následkem vaší prosby. Leč padne-li vám do rukou nějaký spiklenec, pamatujte, že na vás se tím víc hledí, že je znám váš původ z rodiny, která mohla by býti ve stycích se spiklenci."
"Bohužel, madame," pravil Villefort, "mé povolání a zvláště nynější doba ukládají mi přísnost. Budu takovým. Hájil jsem již několik politických žalob a dokázal jsem to. Na neštěstí nejsme ještě u konce."
"Myslíte?" tázala se markýza.
"Obávám se toho. Napoleon na ostrově Elbě je velmi blízko Francie. To, že je takřka na dohled od našeho pobřeží, udržuje naději jeho přívrženců. Marseille je plna důstojníků s polovičním platem, kteří denně pod malichernými záminkami vyhledávají hádky s royalisty; odtud vznikají souboje mezi lidmi vyšších tříd, odtud vraždy mezi lidem."
"Ano," pravil hrabě de Salvieux, starý přítel pana de Saint-Méran a komoří pana hraběte d'Artois, "ano, ale víte, že svatá aliance ho převeze."
"Ano, jednalo se o tom za našeho odjezdu z Paříže," přisvědčil pan de Saint-Méran. "A kam ho pošle?"
"Na Svatou Helenu."
"Na Svatou Helenu? Co to je?" tázala se markýza. "Ostrov, ležící dva tisíce mil odtud, za rovníkem," odvětil hrabě.
"Výborně! Bylo to, jak praví Villefort, šílenství, nechati takového člověka mezi Korsikou, kde se narodil, Neapolí, kde panuje ještě jeho švakr, a proti Itálii, z které chtěl učiniti království pro svého syna."
"Na neštěstí," pravil Villefort, "jsou zde smlouvy z r. 1814 a bez porušení těch smluv nelze se Napoleona dotknouti."
"Nuže, poruší se tedy!" prohodil pan de Salvieux. "Bral on to tak přísně, když šlo o zastřelení nešťastného vévody Enghienského?"
"Ano," pravila markýza, "je to ujednáno: svatá aliance zbaví Evropu Napoleona a Villefort zbaví Marseille jeho přívrženců. Král buďto panuje, nebo nepanuje; panuje-li, má býti jeho vláda silná a jeho úředníci neúprosní. Takovým způsobem předejde se zlu."
"Bohužel, madame," pravil Villefort s úsměvem, "náměstek státního návladního přijde vždycky, když už je zlo vykonáno."
"Nuže, je tedy na něm napraviti je."
"Mohl bych vám také říci, madame, že my zla nenapravujeme, nýbrž že je mstíme; to je vše."
"Oh, pane de Villefort," pravila mladá hezká dívka, dcera hraběte de Salvieux a přítelkyně slečny de Saint-Méran, "hleďte míti nějaký krásný proces, pokud jsme v Marseilli. Neviděla jsem ještě poroty a je prý to velice zajímavé."
"Vskutku, velice zajímavé, slečno," pravil náměstek; "neboť místo umělé tragedie je to skutečné drama, místo hraných bolestí bolesti pravdivé. Ten muž, kterého tam vidíte, místo aby vrátil se domů, když spadne opona, místo aby v rodině povečeřel a klidně ulehl, aby zítra znovu hrál - vejde do vězení, kde najde kata. Vidíte tedy, že pro nervosní osoby, hledající rozčilení, není lepšího divadla nad toto. Buďte klidná, slečno, naskytne-li se příležitost, opatřím vám je."
"My se chvějeme... a on se směje!" pravila Renata, blednouc.
"Co chcete... je to souboj... Vymohl jsem již pětkrát či šestkrát trest smrti politickým i jiným odsouzencům... Nuže, kdo ví, kolik dýk brousí se potají v tuto chvíli, nebo kolik je jich na mne již namířeno."
"Oh, můj Bože," pravila Renata, zasmušujíc se stále víc, "mluvíte vážně, pane de Villefort?"
"Co nejvážněji, slečno," odtušil mladý úředník s úsměvem na rtech. "A těmi krásnými procesy, jichž přeje si slečna, aby upokojila svou zvědavost, a jichž přeji si já, abych upokojil svou ctižádost, situace se jen ztíží. Myslíte, že všichni ti Napoleonovi vojáci, zvyklí jíti slepě na nepřítele, rozmýšleli se, než vystřelili, nebo než hnali útokem s nasazenými bodáky? Nuže, budou se více rozmýšleti zabíti člověka, kterého pokládají za svého osobního nepřítele, než se rozmýšleli zabíti Rusa, Rakušana nebo Uhra, kterého nikdy neviděli? Ostatně vidíte, je toho třeba; bez toho naše povolání nemělo by omluvy. Já sám, když vidím vyšlehnouti z oka obžalovaného jasný blesk vzteku, cítím se plným odvahy, rozohním se: není to pak již proces, je to boj. Zápasím s ním, on odráží rány, já zdvojnásobím úsilí, a boj se skončí jako každý boj vítězstvím nebo porážkou. To znamená vésti při! Nebezpečí činí výmluvným. Obžalovaný, který by se na mne po mé řeči usmíval, vzbudil by ve mně obavu, že jsem mluvil špatně, že to, co jsem řekl, je mdlé, nedostatečné, bez síly. Představte si tedy pocit hrdosti, jaký doznává státní návladní, přesvědčený o vině obžalovaného, když vidí, jak viník bledne a sklání se pod tíží jeho důkazů a pod blesky jeho výmluvnosti! Ta hlava se chýlí, spadne."
Renata lehce vykřikla.
"Tak se má mluviti," pravil jeden z hostí.
"Hle muž, jakého je třeba za nynějších časů!" pravil jiný.
"Byl jste také skvělý, můj drahý Villeforte, ve svém posledním případě," pronesl třetí host. "Víte, ten muž, co zabil svého otce; nuže, vy jste ho doslova zabil, dříve než se ho kat dotkl."
"Oh, co se týče otcovrahů," pravila Renata, "na těch mi málo záleží; pro takové lidi není dosti velikého trestu. Ale ubozí političtí provinilci!..."
"Ale to je ještě horší, Renato, neboť král je otcem národa, a chtíti svrhnouti nebo zavražditi krále je chtíti zavražditi otce třiceti dvou milionů lidí."
"Oh, to je jedno," odvětila Renata, "pane de Villefort, slibujete mi, že budete shovívavým k těm, které vám doporučím?"
"Buďte bez starosti," pravil Villefort s nejroztomilejším úsměvem. "Budeme připravovati spolu mé obžalovací řeči."
"Má drahá," pravila markýza, "starejte se o své kolibříky, psíčky a o své šaty a ponechte svému muži jeho zaměstnání. Dnes zbraně odpočívají a talár je ve vážnosti. Velice hluboké latinské přísloví o tom něco praví."
" Cedant arma togae ," pravil Villefort s úklonou.
"Já jsem se neodvážila mluviti latinsky," odvětila markýza.
"Myslím, že by mi bylo milejší, kdybyste byl lékařem," pravila opět Renata; "anděl zhouby přes to, že je anděl, vzbuzoval ve mně vždycky velikou hrůzu."
"Dobrá Renato!" zašeptal Villefort, objímaje dívku láskyplným pohledem.
"Dcero," pravil markýz, "pan de Villefort bude morálním a politickým lékařem této provincie; věřte mi, je to velmi krásná úloha."
"A dobrý prostředek, jak uvésti v zapomenutí tu, již hrál jeho otec," dodala nenapravitelná markýza.
"Madame," odvětil Villefort se smutným úsměvem, "měl jsem již čest vám říci, že můj otec odřekl se - aspoň tak doufám - omylů své minulosti, že stal se horlivým přítelem náboženství a pořádku, lepším royalistou snad než já. Neboť on je royalistou kajícím, kdežto já pouze vášnivým."
Dokončiv tuto zaokrouhlenou větu, Villefort rozhlédl se po hostech, aby posoudil dojem, vyvolaný jeho výřečností; právě tak byl by se díval na obecenstvo po podobné větě v zasedací síni;
"Nuže, můj drahý Villeforte," chopil se slova hrabě de Salvieux, "právě totéž odpověděl jsem předevčírem v Tuileriích ministrovi královského domu, když mne žádal, abych mu poněkud vysvětlil ten podivný svazek mezi synem girondistovým a dcerou důstojníka z armády prince de Condé. A ministr tomu velmi dobře porozuměl. Tento systém slučování je systémem Ludvíka XVIII. Král také, aniž jsme měli o tom tušení, vyslechl naši rozmluvu a přerušil nás, řka: "Villefort," - všimněte si, že král nepronesl jména Noirtier a naopak dal důraz na jméno Villefort - "Villefort," pravil tedy král, "dojde daleko; je to rozumný mladý muž a mám rád takové lidi. Viděl jsem s potěšením, že markýz a markýza de Saint-Méran zvolili si ho za zetě, a byl bych jim k lomu sňatku radil, kdyby sami nebyli přišli žádati mne za svolení k jeho uzavření."
"To řekl král, hrabě?" zvolal Villefort, pln radosti.
"Opakuji vám jeho vlastní slova, a chce-li markýz býti upřímným, dozná, že, co vám v tuto chvíli sděluji, shoduje se dokonale s tím, co král řekl jemu samotnému, když s ním mluvil před šesti měsíci o zamýšleném sňatku mezi jeho dcerou a vámi."
"Je to pravda," přisvědčil markýz.
"Oh, jsem mu povinován tedy vším, tomu dobrému panovníku! Co bych také neučinil, abych mu posloužil!"
"Výborně," zvolala markýza; "tak vás ráda vidím! Kdyby teď přišel nějaký spiklenec, bude vítán."
"A já, matko," pravila Renata, "prosím Boha, aby vás nevyslyšel a aby seslal panu de Villefort jen malé zloděje, slabé bankrotáře a bojácné šejdíře. Tak aspoň budu klidně spáti."
"Je to totéž," odvětil se smíchem Villefort, "jako byste lékaři přála jen samé migrény, osýpky a vosí píchnutí: samé věci, které ohrožují jen pokožku. Chcete-li mne viděti státním návladním, přejte mi naopak hrozné nemoci, jichž vyléčení zjednává lékaři slávu."
V tom okamžiku, jako by náhoda byla čekala jen na pronesení Villefortova přání, aby to přání mohlo býti splněno, vstoupil komorník a pošeptal mu několik slov. Villefort, omluviv se, opustil stůl a vrátil se za několik okamžiků s tváří otevřenou a usmívajícími se rty.
Renata pohlédla na něho s láskou, neboť byl to skutečně elegantní a krásný mladý muž modrých očí, nelesklé pleti a černých licousů, vroubících tvář. Celá duše mladé dívky zdála se také viseti na jeho rtech, čekajíc, jak vysvětlí příčinu své okamžité nepřítomnosti.
"Nuže," pravil Villefort, "přála jste si právě, slečno, míti za muže lékaře; já mám se žáky Aeskulapovými" (r. 1815 se tak ještě mluvilo) "aspoň tu podobnost, že přítomná chvíle nikdy nenáleží mně a že jsem právě odvolán i od vašeho boku, od slavnosti svého zasnoubení."
"A z jakého důvodu vás obtěžují, pane?" tázala se krásná dívka s lehkým neklidem.
"Bohužel, k vůli nemocnému, který, lze-li věřiti tomu, co mi bylo řečeno, je prý v nejvyšším nebezpečí: je to tentokráte vážný případ, nemoc nemá daleko k popravišti."
"Oh, můj Bože!" zvolala Renata, zblednuvši.
"Vskutku?" pravila společnost jednohlasně.
"Zdá se, že bylo prostě odhaleno malé bonapartistické spiknutí."
"Je to možno?" divila se markýza.
"Zde je udání."
A Villefort četl: "Přítel trůnu a náboženství oznamuje panu státnímu návladnímu, že jistý Edmond Dantes, vrchní kormidelník na lodi Farao , přijevši dnes ráno ze Smyrny a zastavivší se cestou v Neapoli a v Porto-Ferrajo, obdržel od Murata dopis pro uchvatitele a od uchvatitele dopis pro bonapartistický výbor v Paříži.
Důkaz jeho zločinu podá jeho zatčení, neboť ten dopis najde se buď u něho, nebo u jeho otce, nebo v jeho kabině na Faraonu ."
"Ale tento dopis," namítla Renata, "který je ostatně pouhým anonymním dopisem, je adresován panu státnímu návladnímu a ne vám."
"Ano, ale státní návladní není přítomen; v jeho nepřítomnosti bylo psaní doručeno sekretáři, jemuž bylo nařízeno otevříti dopisy. Otevřel je tedy a poslal pro mne; ježto mne nenašel, dal rozkaz k zatčení."
"Vinník je tedy zatčen," pravila markýza.
"Totiž obžalovaný," poznamenala Renata.
"Ano, madame," přisvědčil Villefort, "a jak jsem právě měl čest říci slečně Renatě, najde-li se dopis, o který jde, nemocný je vážně nemocen."
"A kde je ten nešťastný?" tázala se Renata.
"V mém bytě."
"Jděte, příteli," pravil markýz, "nezanedbávejte k vůli nám svých povinností, když služba královská čeká vás jinde; jděte tedy tam, kde očekává vás služba královská."
"Ó, pane de Villefort," pravila Renata, spínajíc ruce, "buďte shovívavý; je to v den našeho zasnoubení!"
Villefort obešel stůl a přistoupiv k dívčině židli, o jejíž lenoch se opřel, pravil: "Abych vás ušetřil neklidu, učiním vše, co budu moci, drahá Renato. Ale je-li udání správné, je-li žaloba pravdivá, bude nutno zkositi tu škodlivou bonapartistickou bylinu."
Renata zachvěla se při slově zkositi, neboť bylina, o niž šlo, měla hlavu.
"Eh," prohodila markýza, "neposlouchejte tu holčičku, Villeforte, však ona se do toho vpraví."
A markýza podala Villefortovi suchou ruku, kterou mladý muž políbil, hledě při tom na Renato a říkaje jí očima: "Vaši ruku líbám, nebo aspoň chtěl bych líbati v této chvíli."
"Špatné znamení!" zašeptala Renata.
"Skutečně, slečno," pravila markýza, "jste k zoufání dětinská: ráda bych věděla, co osud státu může míti společného s vašimi sentimentálními výmysly a citlivůstkářstvím."
"Ó, matko!" zašeptala Renata.
"Oroduji za špatnou royalistku," pravil de Villefort, "a slibuji vám, paní markýzo, že svůj úřad náměstka státního návladního budu konati svědomitě, to jest, že budu strašlivě přísný."
Současně však, co úředník mluvil takto k markýze, snoubenec vyslal kradmý pohled snoubence a pohled ten pravil: "Buďte klidná, Renato; pro vaši lásku budu shovívavým."
Renata na ten pohled odpověděla svým nejsladším úsměvem a Villefort odešel s rájem v srdci.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.12.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­