ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dumas st. Alexandre (*24.07.1802 - †05.12.1870)

   
­­­­

Hrabě Monte Christo (5)

  • přeložila Ema Horká

DÍL I.

Kapitola V. - Zásnubní hostina

Nazítří byl krásný den. Slunce vyšlo, zářící a čisté, a první purpurově rudé paprsky zkrášlily svými rubíny pěnivé vrcholky vln.
Hostina byla připravena v prvním poschodí Zálohy, s jejíž besídkou jsme se již seznámili. Byla to veliká síň, osvětlená pěti či šesti okny, a nad každým z nich (vysvětli ten úkaz, kdo můžeš!) napsáno bylo jméno jednoho z velkých francouzských měst.
Dřevěná balustráda táhla se jako zbytek lešení podél těch oken.
Ačkoli byl oběd ustanoven na poledne, byla balustráda naplněna netrpělivými procházejícími již od jedenácti hodin. Byli to privilegovaní plavci z Faraonu a několik vojáků, Dantesových přátel. Všichni oblékli na počest snoubenců své nejlepší šaty.
Mezi příštími svatebčany kolovala zpráva, že výpravci Faraona poctí svou přítomností svatební hostinu svého vrchního kormidelníka, ale tím by byli prokázali Dantesovi takovou čest, že nikdo se ještě neodvážil tomu uvěřiti.
Leč Danglars, přišed s Caderoussem, tu novinu potvrdil. Mluvil ráno se samotným pánem Morrelem, pan Morrel mu řekl, že přijde k obědu do Zálohy.
A skutečně, za okamžik po nich vstoupil do síně pan Morrel a byl od námořníků s Faraonu pozdraven hlučným "hurá!", spojeným s potleskem. Výpravcova přítomnost byla jim potvrzením šířící se pověsti, že Dantes bude jmenován kapitánem, A ježto Dantes byl na lodi velice oblíben, děkovali takto tito stateční lidé výpravci, že náhodou jeho volba byla jednou v souhlase s jejich přáním. Sotva pan Morrel přišel, Danglars a Caderousse byli jednohlasně rychle vysláni k ženichovi: měli jej zpraviti o příchodu důležité osobnosti, jejíž zjev vyvolal tak živé pohnutí, a říci mu, aby si pospíšil.
Danglars s Caderoussem kvapně odešli, ale uběhli sotva sto kroků, když poblíž prachárny spatřili blížiti se malou skupinu.
Tato malá skupina sestávala ze čtyř dívek, přítelkyň Mercedes, Katalánek jako ona, které provázely nevěstu, zavěšenou v Edmondovo rámě. Vedle nevěsty kráčel otec Dantes a za nimi šel Fernand se svým zlým úsměvem.
Ani Mercedes, ani Edmond neviděli toho Fernandova zlého úsměvu. Ty ubohé děti byly tak šťastny, že viděly jen sebe a krásné, čisté, žehnající jim nebe.
Danglars a Caderousse zhostili se svého vyslaneckého úkolu. Když pak vyměnili silný, přátelský stisk ruky s Edmondem, zaujal Danglars místo vedle Fernanda, Caderousse pak po boku otce Dantese, jenž byl středem všeobecné pozornosti.
Stařec měl na sobě svůj krásný kabát z rýhovaného sametu, zdobený širokými ocelovými hranatými knoflíky. Jeho hubené, ale svalnaté nohy vězely ve skvělých, strakatých, bavlněných punčochách, které na míli čpěly anglickým podloudnictvím. S třírohého klobouku splývala mu spousta bílých a modrých stuh.
Opíral se o hůl z točeného dřeva, nahoře zahnutou, jako antické pedum. Vypadal jako jeden z oněch šviháků, vykračujících si r. 1796 v nově otevřeném parku Luxemburském nebo Tuilerií.
K němu, jak jsme již pravili, přitočil se Caderousse. Caderousse, kterého naděje na dobré jídlo nadobro smířila s Dantesem, Caderousse, kterému zůstala v paměti nejasná upomínka na to, co se událo minulého dne, jako uvázne ráno po probuzení v duchu stín snu, jejž jsme měli v noci.
Danglars, přiblíživ se k Fernandovi, vrhl na zklamaného milence hluboký pohled. Fernand kráčel za příštími manžely, jsa úplně zapomenut Mercedes, která v mladistvém, rozkošném sobectví lásky měla oči jen pro svého Edmonda. Fernand byl bled a zase červený náhlými návaly krve, které mizely, aby ustoupily po každé větší bledosti. Občas pohlížel k Marseilli, a tu nervosní mimovolné chvění probíhalo jeho údy. Fernand zdál se čekati, nebo aspoň předvídati nějakou velikou událost.
Dantes byl oděn prostě. Náleže k obchodnímu loďstvu, měl úbor, jenž zaujímal místo mezi vojenskou uniformou a občanským oděvem. Jeho příjemný zevnějšek, jemuž radost a nevěstina krása dodávaly ještě většího půvabu, byl v tom úboru dokonalý.
Mercedes byla krásná jako Řekyně z ostrova Keu nebo Cypru, s ebenovýma očima a korálovými rty. Kráčela lehkým, nenuceným krokem, jakým chodí Arelatanky nebo Andalusky. Dívka z města byla by se asi snažila zakrýti svou radost závojem, nebo aspoň hedvábem řas, ale Mercedes usmívala se a pohlížela na všecky, kdož byli kolem ní, a její úsměv a její pohled pravily právě tak upřímně, jako by to byla mohla říci slova: Jste-li mými přáteli, radujte se se mnou, neboť já jsem opravdu velice šťastna!
Jakmile snoubenci a jejich průvod byli spatřeni ze Zálohy, pan Morrel sestoupil a sám jim nyní vyšel vstříc, následován námořníky a vojáky, kterým opětoval slib, daný již Edmondovi, že Dantes nastoupí na místo kapitána Leclera. Edmond, spatřiv ho přicházeti, pustil rámě své snoubenky a vsunul je panu Morrelovi pod paži. Výpravce lodí a dívka dali tak příklad, vystoupivše první po dřevěných schodech, vedoucích do síně, kde bylo prostřeno k obědu, a skřípajících po celých pět minut pod těžkými kroky svatebčanů.
"Otče," pravila Mercedes, stanuvši u stolu, "usedněte, prosím, po mé pravici; po levici pak posadím toho, jenž byl mi bratrem," dodala sladkým hlasem, který pronikl jako dýka do hloubi Fernandova srdce.
Jeho rty zesinaly a bylo viděti, jak pod snědou pletí jeho mužné tváře krev opět ponenáhlu mizí, valíc se k srdci.
Dantes zatím učinil totéž: vpravo vedle sebe posadil pana Morrela, vlevo Danglarse; pak pokynul všem rukou, aby si každý vybral místo, jaké mu libo.
Již koloval po stole arelatský salám hnědého masa a ostré vůně, langusty oslňujícího krunýře, prayry v růžových lasturách, mořští ježci, podobní kaštanům v bodlinaté slupce, klovisy, které, podle tvrzení jižních labužníků, nahrazují a předčí ústřice severu, slovem všecky ty vybrané předkrmy, jež mořská vlna vynese na písčitý břeh a jež vděční rybáři označují jménem mořských plodů.
"Pěkné ticho!" pravil stařec, upíjeje ze sklenky vína, žlutého jako topas, jež otec Pamfil vlastnoručně přinesl a postavil před Mercedes. "Kdo by řekl, že je tu třicet lidí, kteří se chtějí jen smát."
"Eh, manžel není vždycky vesel," pravil Caderousse.
"Jsem opravdu příliš šťasten," odvětil Dantes, "abych mohl býti vesel. Myslíte-li to tak, sousede; máte pravdu! Radost působí někdy divným dojmem: stísňuje jako bolest."
Danglars pozoroval Fernanda, jehož dojmům přístupná povaha přijímala a odrážela každé pohnutí.
"Nu," prohodil, "což se něčeho bojíte? Zdá se mi naopak, že se vše daří podle vašeho přání!"
"A to právě mne děsí," odvětil Dantes; "zdá se mi, že člověk není stvořen, aby se stal tak snadno šťastným! Štěstí je jako ony paláce na zakletých ostrovech, jichž brány střeží draci. Člověk musí bojovati, aby jich dobyl, a já skutečně nevím, čím jsem si zasloužil štěstí, státi se mužem Mercedes."
"Mužem? Mužem ještě ne, kapitáne," pravil se smíchem Caderousse; "jen to zkus, chovati se jako muž, a uvidíš, jak budeš přijat!"
Mercedes se zarděla.
Fernand úzkostně přesedal na židli, chvěl se při nejmenším hluku a občas stíral si veliké krůpěje potu, jež perlily se mu po čele jako první kapky bouřlivého deště.
"Věru, sousede Caderousse," odvětil Dantes, "nestojí za to, odporovati mi pro takovou maličkost. Mercedes není ovšem ještě mojí ženou..." (Vytáhl hodinky.) "Ale bude jí za půl druhé hodiny!"
Všichni vykřikli překvapením kromě otce Dantese, jenž v širokém smíchu odhalil své ještě krásné zuby. Mercedes se usmála a nezarděla se již. Fernand křečovitě sevřel rukojeť svého nože.
"Za hodinu!" zvolal Danglars, rovněž zblednuv. "A jak to?"
"Ano, přátelé," odvětil Dantes. "Díky vlivu páně Morrelovu, muže, kterému jsem po svém otci zavázán největší vděčností, všecky nesnáze jsou odstraněny. Zaplatili jsme ohlášky, a starosta marseillský čeká nás na radnici v půl třetí. Poněvadž pak čtvrt na dvě právě odbila, myslím, že se o mnoho nemýlím, pravím-li, že za hodinu třicet minut Mercedes bude se jmenovati paní Dantesovou."
Fernand zavřel oči; ohnivá mlha pálila mu víčka, Opřel se o stůl, aby neklesl, a přes všecku námahu nebyl s to, zadržeti tlumený sten, jenž zanikl v hlubokém smíchu a blahopřání přítomných.
"Ten si vede, co?" pravil otec Dantes. "Tomu se říká, neztráceti času. Včera ráno přijel, dnes ve tři hodiny je ženat! Jen námořníci dovedou se tak činiti!"
"Ale ostatní formality?" namítl bojácně Danglars. "Smlouva, listiny?..."
"Smlouva," odvětil Dantes se smíchem, "smlouva je hotova: Mercedes nemá nic, já taky ne! Budeme hospodařiti společně, a je to! Naše smlouva nebyla dlouhá, ani drahá."
Tento žert vyvolal nový výbuch veselosti a pochvalných výkřiků.
"Co jsme pokládali za hostinu zásnubní," pravil Danglars, "je tedy zcela prostě hostinou svatební."
"Ó ne," odvětil Dantes, "nepřijdete o nic, nebojte se. Zítra ráno jedu do Paříže. Potřebuji čtyři dny na cestu tam, čtyři dny nazpět, jeden den na pečlivé vyřízení své pochůzky a 1. března jsem zpátky; 2. března, bude tedy skutečná svatební hostina."
Tato vyhlídka na nové hody tak zvýšila veselost, že otec Dantes, který na počátku oběda stěžoval si na ticho, marně se namáhal pronésti za všeobecného hovoru blahopřání budoucím novomanželům.
Dantes uhodl otcovu myšlenku a odpověděl mu na ni láskyplným úsměvem. Mercedes začala, se ohlížeti po hodinách s kukačkou, visících v sále, a Edmondovi nepatrně pokynula.
Kolem stolu panovalo hlučné veselí a osobní volnost, jež doprovázejí u lidí nižší společenské třídy konec hostiny. Kdo nebyli spokojeni svým místem, vstali od stolu a šli si vyhledati jiné sousedy. Všichni začali mluviti najednou a nikdo neodpovídal svému společníku, nýbrž zabýval se vlastními myšlenkami.
Fernandova bledost přešla téměř na líce Danglarsovy; Fernand sám byl polomrtev a podobal se zatracenci v ohnivém jezeře. Jeden z prvních vstal a procházel se po délce i šířce sálu, snaže se uvolniti sluch od hluku písní a třeskotu sklenek.
Caderousse přiblížil se k němu v okamžiku, kdy Danglars, před kterým zdál se prchati, dohonil ho v rohu síně.
"Vskutku," pravil Caderousse, kterému Dantesova vlídnost a zvláště dobré víno otce Pamfila vyhnaly ze srdce všecky zbytky záští, jehož símě zaselo mu tam Dantesovo neočekávané štěstí, "vskutku, Dantes je velmi milý hoch. A když ho tak vidím seděti vedle jeho nevěsty, myslím si, že by bylo bývalo škoda, provésti mu ten špatný žert, který jste včera umlouvali."
"Nu, vždyť jsi také viděl, že to nemělo žádných následků," odvětil Danglars; "ten ubohý pan Fernand byl tak rozrušen, že mi ho bylo s počátku líto. Ale jakmile všecko oželel a rozhodl se být prvním mládencem na svatbě svého soka, nedá se již ničeho namítati."
Caderousse pohlédl na Fernanda. Mladý Katalánec byl zsinalý.
"Je to tím větší oběť," pokračoval Danglars, "že to děvče je opravdu krásné. Hrome, je to šťastný chlapík, můj příští kapitán! Chtěl bych být Dantesem jen na dvanáct hodin."
"Půjdeme?" tázal se sladký hlas Mercedes. "Jsou dvě hodiny a ve čtvrt na tři jsme očekáváni."
"Ano, ano, pojďme!" přisvědčil Dantes, rychle vstávaje.
"Pojďme!" opakovali sborem všichni svatebčané.
V té chvíli Danglars, jenž nespouštěl očí s Fernanda, sedícího na okraji okna, viděl, jak mladý muž vytřeštil oči, vyskočil křečovitým hnutím a klesl zpět na okenní opěradlo. Téměř zároveň ozval se na schodech temný hluk. Hřmot těžkých kroků, zmatený hlomoz hlasů, smíšených s řinčením zbraní, přehlušily hlasy hostí, jakkoli hlučné, a vzbudily všeobecnou pozornost, jež okamžitě se projevila znepokojeným mlčením.
Hluk se blížil. Ozvaly se tři rány na dveře. Všichni pohlíželi na sebe v údivu.
"Jménem zákona!" ozval se mocný hlas, na nějž nikdo neodpověděl.
Dveře se ihned otevřely a komisař, opásaný šerpou, vešel do síně, sledován čtyřmi ozbrojenými vojáky, jimž v čele stál desátník.
Neklid ustoupil zděšení.
"Co je?" tázal se výpravce lodí, pokročiv vstříc komisaři, s nímž se znal. "Je zde zajisté nedorozumění."
"Je-li tu nedorozumění, pane Morreli," odvětil komisař, "věřte, že bude ihned napraveno. Prozatím však přináším zatýkací rozkaz. A ačkoli plním svůj úkol s politováním, musím jej nicméně vyplniti: který z vás, pánové, je Edmond Dantes?"
Všecky zraky obrátily se k mladému muži, který, velmi znepokojen, ale zachovávaje důstojnost, pokročil vpřed a pravil: "Jsem to já, pane. Co mi chcete?"
"Edmonde Dantesi," pronesl komisař, "jménem zákona vás zatýkám!"
"Zatýkáte mne!" zvolal Edmond, lehce zblednuv. "Proč mne zatýkáte?"
"Nevím, pane, ale váš první výslech vás o tom poučí."
Pan Morrel pochopil, že situaci nelze změniti: komisař, opásaný svou šerpou, není již člověkem, je to chladná, hluchá, němá socha zákona.
Leč stařec vrhl se k úředníkovi; jsou jisté věci, jichž srdce otcovo nebo matčino nepochopí nikdy.
Prosil a zapřísahal: slzy a prosby nezmohly ničeho; jeho zoufalství však bylo tak veliké, že komisař byl jím dojat.
"Upokojte se, pane," pravil; "váš syn snad zanedbal nějakou formalitu, týkající se celního nebo zdravotního úřadu, a až podá nutné vysvětlení, bude podle vší pravděpodobnosti propuštěn na svobodu."
"Nu, co to znamená?" Caderousse, chmuře obočí, tázal se Danglarse, jenž předstíral údiv.
"Cožpak já vím?" odvětil Danglars. "Jsem jako ty: vidím, co se děje, nerozumím tomu a jsem všecek omámen."
Caderousse hledal očima Fernanda: Fernand zmizel.
Celá včerejší scéna objevila se před jeho duševním zrakem s příšernou jasností.
Zdálo se, že katastrofa odestřela závoj, který včerejší opilost spustila mezi něho a jeho paměť.
"Oh," pronesl chraptivým hlasem, "bylo by to snad pokračování žertu, o němž jste včera mluvil, Danglarsi? Je-li tomu tak, pak běda tomu, kdo jej způsobil, neboť je velmi smutný!"
"Naprosto ne!" zvolal Danglars. "Naopak víš dobře, že jsem ten papír roztrhal."
"Neroztrhal jsi ho!" odvětil Caderousse. "Odhodil jsi jej jen do kouta."
"Mlč, nic jsi neviděl, byl jsi opilý."
"Kde je Fernand?" tázal se Caderousse.
"Což já vím?" odbyl jej Danglars. "Nepochybně za svými záležitostmi. Ale místo abychom se o to starali, přispějme raději na pomoc těm ubohým zarmouceným."
Skutečně, během té rozmluvy Dantes s úsměvem stiskl ruku všem svým přátelům a dal se zatknouti, řka: "Buďte klidni, omyl se vysvětlí a snad ani vůbec nepřijdu do vězení."
"Oh, zajisté, za to bych ručil!" zvolal Danglars, jenž, jak jsme pravili, přistoupil té chvíle k hlavní skupině.
Dantes sestoupil po schodech, předcházen policejním komisařem a obklíčen vojáky. Kočár s otevřenými dvířky čekal u dveří, vstoupil do něho a dva vojáci s komisařem, vystoupili tam za ním. Dvířka se zavřela a kočár dal se cestou k Marseilli.
"S Bohem, Dantesi! S Bohem, Edmonde!" vzkřikla Mercedes, vyběhnuvši na balustrádu.
Zajatý uslyšel tento poslední výkřik, vydravši se jako vzlyk z rozervaného srdce jeho snoubenky. Vyklonil se z okénka, zvolal: "Na shledanou, Mercedes!" a zmizel za rohem Svatomikulášské pevnosti.
"Počkejte na mne zde," pravil výpravce lodí, "vezmu první vůz, který najdu, pojedu do Marseille a přinesu vám zprávy."
"Jeďte, jeďte!" volaly všecky hlasy. "A vraťte se hodně brzy!"
Po tomto dvojím odjezdu zavládla mezi zbylými chvíle strašného ustrnutí.
Stařec a Mercedes zůstali nějaký čas vzdáleni, každý pohřížen ve svou vlastní bolest. Konečně však jejich oči se setkaly; pocítili, že jsou dvěma obětmi zasaženými touže ranou, a vrhli se sobě do náručí.
Zatím vrátil se Fernand; nalil si sklenici vody, již vypil a usedl na židli.
Mercedes, opustivši náručí starcovo, usedla náhodou právě vedle něho.
Fernand, puzen instinktem, couvl se svou židlí.
"Je to on," pravil Danglarsovi Caderousse, jenž nespustil oka s Katalánce.
"Nemyslím," odvětil Danglars; "je příliš hloupý. Ale buď tomu jak buď, ať rána dopadne zpět na toho, kdo ji zasadil."
"Nemluvíš o tom," pravil Caderousse, "kdo k ní radil."
"Ach, můj Bože," namítl Danglars; "kdyby se měl člověk zodpovídati ze všeho, co řekne do větru!"
"Ano, když to, co řekne do větru, dopadne ostřím zpět."
Zatím, hloučky, vykládaly si zatčení všemožným způsobem.
"A vy, Danglarsi," ozval se čísi hlas, "co vy soudíte o té události?"
"Myslím," odvětil Danglars, "že asi přivezl několik balíků zapovězeného zboží."
"Ale kdyby tomu tak bylo, musil byste o tom, Danglarsi, jako účetní, věděti."
"Ano, pravda. Ale účetní ví jen o těch balících, které jsou mu přihlášeny: vím, že jsme přivezli náklad bavlny - to je vše. Že jsme náklad přijali v Alexandrii od pana Pastreta a ve Smyrně od pana Pascala; na víc se mne neptejte."
"Ale, pamatuji se nyní," šeptal ubohý otec, chytaje se toho stébla; "řekl mi včera, že mi veze bednu kávy a bednu tabáku."
"Vidíte," zvolal Danglars, "to je to! Celníci prohlíželi asi v naší nepřítomnosti loď a uhodili na to."
Mercedes tomu nevěřila, neboť její bolest, až do té chvíle potlačovaná, propukla náhle v štkání,
"Nu, nu, nezoufejte!" pravil, nevěda ani dobře, co říká, otec Dantes.
"Nezoufejte!" opakoval Danglars.
"Nezoufejte!" snažil se zašeptati Fernand.
Leč slovo to ho dusilo; jeho rty se pohnuly, ale z úst nevyšel žádný zvuk.
"Pánové!" zvolal jeden z hostí, jenž zůstal na balustrádě hlídati, "Pánové, kočár! Ach, to je pan Morrel! Zmužilost! Zmužilost! Snad nám přináší dobré zprávy."
Mercedes a starý otec běželi vstříc výpravci, s nímž setkali se ve dveřích. Pan Morrel byl velmi bled.
"Nuže?" zvolali všichni jedním hlasem.
"Nuže, přátelé," pravil výpravce, potřásaje hlavou; "je to vážnější, než jsme myslili,"
"Oh, pane!" vzkřikla Mercedes. "Je nevinen!"
"Myslím tak," odvětil pan Morrel. "Ale je obviněn..."
"Z čeho tedy?" tázal se starý Dantes.
"Že je agentem bonapartistickým."
Čtenáři, kteří žili v době, kdy odehrává se tento příběh, pamatují se, jakým hrozným obviněním tehdy bylo, co pan Morrel vyslovil.
Mercedes vykřikla; stařec klesl na židli.
"Ach," zašeptal Caderousse, "vy jste mne oklamal, Danglarsi; žert byl proveden; já však nechci nechati tohoto starce a tu dívku bolestí zemříti: řeknu jim všecko."
"Mlč, nešťastníče!" zvolal Danglars. "Jinak neručím za sebe sama. Kdo ti řekl, že Dantes není skutečným vinníkem? Loď přistála u ostrova Elby, on vystoupil a zůstal celý den v Porto-Ferrajo; najde-li se u něho nějaké kompromitující psaní, budou ti, kdo ho podporovali, pokládáni za jeho spoluvinníky."
Caderousse náhlým pudem sobectví pochopil celou sílu toho důvodu. Pohlédl na Danglarse očima bázní a bolestí ztupělýma a za krok, jejž byl učinil kupředu, učinil nyní dva dozadu.
"Počkejme tedy," zamumlal.
"Ano, počkejme," přisvědčil Danglars; "je-li nevinen, bude propuštěn; je-li vinen, je marno, vystavovati se v nebezpečí k vůli spiklenci."
"Odejděme tedy; nemohu zde déle zůstati."
"Ano, pojď," souhlasil Danglars, šťasten, že našel společníka k odchodu; "pojď a nechme je, ať se z toho dostanou, jak mohou."
Odešli. Fernand, stav se opět dívčinou oporou, vzal Mercedes za ruku a dovedl ji zpět ke Kataláncům. Dantesovi přátelé odvedli zase starce, téměř omdlelého, do Meilhanských Alejí.
Pověst, že Dantes byl právě zatčen jako bonapartistický agent, rozšířila se brzy po celém městě.
"Byl byste se toho nadál, drahý Danglarsi?" pravil pan Morrel, dohoniv svého účetního a Caderousse, neboť sám spěchal do města, aby získal nějaké přímé zprávy o Edmondovi od náměstka státního návládního pana de Villefort, s nímž se trochu znal. "Byl byste se toho nadál?"
"Inu, pane," odvětil Danglars, "řekl jsem vám, že Dantes přistál beze všeho důvodu u ostrova Elby, a víte, ta zastávka zdála se mi podezřelou!"
"A sdělil jste snad své podezření ještě s někým, kromě mne?"
"Toho bych se byl střežil, pane," odvětil Danglars tiše, "víte dobře, že k vůli svému strýci, panu Policaru Morrelovi - který sloužil pod oním a netají se svým přesvědčením - jste podezříván, že litujete Napoleona. Byl bych se bál, že ublížím Edmondovi a potom i vám. Jsou jisté věci, které podřízený má povinnost říci svému představenému a přísně zatajiti ostatním."
"Dobře, Danglarsi, dobře, jste hodný hoch!" pravil výpravce. "Také jsem hned na vás myslil v případě, že by se ten ubohý Dantes byl stal kapitánem Faraonu."
"Jak to, pane?"
"Ano, tázal jsem se předem Dantese, co o vás soudí, a nebylo-li by mu snad obtížno, ponechati vás na vašem místě. Neboť zdálo se mi, nevím proč, jako bych pozoroval u vás vzájemný chlad."
"A co vám odpověděl?"
"Že se mu skutečně zdá, že za jisté okolnosti, o které mi nic bližšího nesdělil, zachoval se vůči vám nesprávně, ale že každý, kdo má důvěru výpravcovu, má i jeho."
"Pokrytec!" zamumlal Danglars.
"Ubohý Dantes!" pravil Caderousse. "Je nesporno, že to byl výborný hoch."
"Ano," přisvědčil pan Morrel, "ale Farao je prozatím bez kapitána."
"Oh," pravil Danglars, "musíme doufati - ježto nemůžeme vyplouti dříve než za tři měsíce - že Dantes do té doby bude propuštěn na svobodu."
"Ovšem, ale do té doby?"
"Nu, do té doby jsem tu já, pane Morreli," pravil Danglars; "víte, že vyznám se ve vedení lodi jako kterýkoli kapitán zámořského parníku; bude to pro vás i výhodné, použijete-li mých služeb. Neboť až se Edmond vrátí z vězení, nebudete se musiti nikomu děkovati: on zaujme své místo, já své a bude to vyřízeno."
"Díky, Danglarsi," pravil výpravce; "skutečně, takto se to všecko srovná. Ujměte se tedy velení, opravňuji vás k tomu, a dohlížejte na vyloďování: ať jednotlivce potká jakékoli neštěstí, obchodní záležitosti nesmějí tím nikdy trpěti."
"Buďte bez starosti, pane. Ale bude aspoň možno toho dobrého Edmonda viděti?"
"Povím vám to ihned, Danglarsi. Vynasnažím se promluviti s panem de Villefort a zakročiti u něho v zajatcův prospěch. Vím sice, že je zuřivým royalistou, ale čerta! Přes to, že je royalistou a státním návladním, je přece jen také člověkem a myslím, že není zlý."
"Ne," přisvědčil Danglars, "ale slyšel jsem, že je ctižádostivý, a to si je velice podobno."
"Nu," prohodil pan Morrel s povzdechem, "uvidíme. Jděte na loď, přijdu tam za vámi."
A opustiv oba přátele, zamířil k paláci spravedlnosti.
"Vidíš," pravil Danglars Caderoussovi, "jak se záležitost obrací. Máš teď ještě chuť, jíti podporovati Dant ese?"
"To se ví, že ne. Ale žert, který má takovéhle následky, je přece jen něco hrozného."
"Nu, kdo jej učinil? Ani ty, ani já, ne? Fernand to byl. Víš dobře, že, co se mne týče, já zahodil papír do kouta. Myslil jsem dokonce, že jsem jej roztrhal."
"Ne, ne," pravil Caderousse. "Oh, tím jsem si jist! Ještě jej vidím v koutě besídky, zmačkaný, zchumlaný, a velice bych si přál, kdyby tam, kde jej vidím, skutečně byl!"
"Prosím tě! Fernand jej asi opsal nebo dal opsati, Fernand se snad ani tolik nenamáhal. A teď si vzpomínám... můj Bože! On snad odeslal můj vlastní list! Ještě štěstí, že jsem změnil písmo."
"Ty jsi tedy věděl, že Dantes je účastníkem spiknutí ?"
"Já nevěděl pranic. Jak jsem ti již řekl, myslil jsem, že jde o žert, nic jiného. Zdá se, že jako Harlekýn pronesl jsem pravdu, směje se."
"To je jedno," odtušil Caderousse, "Dal bych za to mnoho, kdyby se celá ta věc byla nestala, nebo aspoň kdybych já v ní nebyl zúčastněn. Uvidíš, že nám přinese neštěstí, Danglarsi!"
"Má-li to přinésti někomu neštěstí, je to pravý vinník; a pravým vinníkem je Fernand a ne my. Jaké neštěstí, prosím tě, by nás mělo potkati? Potřebujeme se jen tiše chovati, ani o tom nehlesnouti, a bouře přejde, aniž by hrom udeřil."
"Amen!" dodal Caderousse, kyna Danglarsovi na rozloučenou a míře k Meilhanským Alejím, stále potřásaje hlavou a hovoře sám k sobě, jak to mají ve zvyku lidé, zabraní v hluboké myšlenky.
"Dobrá!" řekl si Danglars. "Věci se obrací, jak jsem to předvídal: jsem prozatímním kapitánem a dovede-li ten pitomec Caderousse mlčeti, kapitánem skutečným. Zbývá tedy jen případ, že by spravedlnost propustila Dantese. Oh," dodal s úsměvem, "ale spravedlnost je spravedlnost a mohu se na ni spolehnouti."
Na to skočil do bárky a rozkázal veslaři, aby zavezl jej na palubu Faraonu , kde výpravce, jak se pamatujeme, určil si s ním schůzku.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.12.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­