ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dumas st. Alexandre (*24.07.1802 - †05.12.1870)

   
­­­­

Hrabě Monte Christo (2)

  • přeložila Ema Horká

DÍL I.

Kapitola II. - Otec a syn

Nechme Danglarse, zápasícího s démonem nenávisti, snažiti se našeptati výpravci do ucha nějakou zlomyslnou myšlenku o svém soudruhovi, a sledujme Dantese, který proběhnuv celou délkou Canebiery, dal se ulicí de Noailles, vešel do malého domku, stojícího po levé straně Meilhanských Alejí, vystoupil rychle po tmavých schodech do čtvrtého poschodí a, přidržuje se jednou rukou zábradlí a druhou potlačuje tepot srdce, stanul u pootevřených dveří, jimiž bylo viděti do malého pokojíka. V tomto pokojíku bydlil Dantesův otec.
Zpráva o příjezdu Faraonově nedonesla se ještě starci, jenž, stoje na židli, připevňoval chvějící se rukou hůlky k několika řeřichám kapucínským, jež, smíšeny s barvínkem, pnuly se po okenních mřížích.
Náhle uchopil ho někdo v pase a dobře známý hlas za ním zvolal: "Otče, můj dobrý otče!"
Stařec vykřikl a obrátil se; spatřiv pak svého syna, sklesl mu, bled a chvěje se, do náručí.
"Co je ti, otče?" zvolal mladý muž, Znepokojiv se. "Jsi snad nemocen?"
"Ne, ne, můj drahý Edmonde, můj synu, mé dítě, ne. Ale nečekal jsem tě a radost, dojetí, že tě opět tak znenadání vidím... ah! můj Bože, zdá se mi, že zemru!"
"Nuže, vzpamatuj se tedy, otče! Jsem to já, jsem to skutečně já! Slyšel jsem vždycky, že radost neublíží, a proto jsem tak vešel bez přípravy. Nu, usměj se tedy na mne a nedívej se na mne tak vytřeštěnýma očima. Vracím se a budeme šťastni."
"Ach, tím líp, hochu," promluvil stařec, "ale jak budeme šťastni? Což mne již neopustíš? Nu, vyprávěj mi o svém štěstí!"
"Odpusť mi Všemohoucí," pravil mladý muž, "že se raduji ze štěstí, způsobeného smutkem jedné rodiny! Ale Bůh ví, že bych po tom štěstí nebyl toužil; přišlo a nemám síly, rmoutiti se jím: dobrý kapitán Leclere zemřel, otče, a je pravděpodobné, že protekcí páně Morrelovou obdržím jeho místo. Chápete, otče? Kapitánem ve dvaceti letech! Se sto louisdory platu a s podílem na zisku! Není to opravdu více, než co mohl doufati chudý námořník jako já?"
"Ano, synu, ano, skutečně," pravil stařec, "je to štěstí."
"Chci také, abyste z prvních peněz, které dostanu, měl malý domek se zahrádkou pro svůj barvínek, řeřichu a růži z Jericha... Ale co je ti, otče? Vypadáš, jako by ti bylo špatně."
"Trpělivost, trpělivost! To nic nebude." A stařec, jemuž docházely síly, sklesl nazpět.
"Nu, nu," pravil mladý muž, "sklenici vína, otče, to vás osvěží; kam dáváte víno?"
"Ne, děkuji, nehledej; nepotřebuji ho," pravil stařec, snaže se zdržeti syna.
"Ó, ano, ó, ano, otče, povězte mi o něm." A otevřel dvě či tři skříně.
"Je to marné..." pravil stařec. "Není již vína."
"Jak, není již vína?" opakoval Dantes, zblednuv nyní sám a pohlížeje střídavě na vpadlé, zsinalé starcovy líce a na prázdné skříně. "Jak, není již vína? Což se vám nedostávalo peněz, otče?"
"Ničeho se mi nedostávalo, jsi-li ty zde," odvětil stařec.
"A přece," zajíkal se Dantes, stíraje si pot, jenž vyvstal mu na čele, "přece jsem vám nechal dvě stě franků, odjížděje před třemi měsíci."
"Ano, ano, Edmonde, je to pravda, ale zapomněl jsi, odjížděje, na malý dluh u souseda Caderousse; připomenul mi jej a pravil, že nezaplatím-li za tebe, půjde k panu Morrelovi a dá si zaplatiti od něho. Chápeš tedy ze strachu, aby ti to neuškodilo..."
"Nu?"
"Nu, zaplatil jsem sám."
"Ale já byl dlužen Caderoussovi sto čtyřicet franků!" zvolal Dantes.
"Ano," přisvědčil stařec.
"A vy jste je zaplatil ze dvou set franků, které jsem vám nechal?"
Stařec přikývl.
"Takže jste byl živ tří měsíce se šedesáti franky!" zašeptal mladý muž.
"Víš, jak málo potřebuji," pravil stařec.
"Oh, můj Bože, můj Bože, odpusťte mi!" zvolal Edmond, vrhaje se před starce na kolena.
"Co děláš?"
"Oh, rozerval jste mi srdce!"
"Eh co, jsi zde a teď je všecko zapomenuto, protože všecko je dobře," pravil stařec, usmívaje se.
"Ano, jsem zde," přisvědčil mladý muž, "jsem zde s krásnou budoucností a trochou peněz. Hleďte, otče," pravil, "tu máte, tu máte, a pošlete si hned pro něco."
A vyprázdnil na stůl své kapsy, které obsahovaly dvanáct zlatých mincí, pět či šest pětifrankových tolarů a drobné peníze.
Tvář starého Dantese se rozzářila.
"Čí to je?" pravil.
"Nu, moje!... Tvoje!... Naše!... Vezmi, nakup zásob, buď šťasten, zítra budou jiné!"
"Pomalu, pomalu," pravil stařec s úsměvem, "s tvým dovolením použiji skromně tvého váčku: kdyby mne viděli nakupovati příliš mnoho věcí najednou, myslili by, že jsem musil čekati na tvůj návrat, abych je mohl koupiti."
"Čiň, jak chceš. Ale především vezmi si služku, otče; nechci již, abys zůstal sám. Propašoval jsem kávu a výborný tabák ve vaku na dně lodi; zítra to dostaneš. Ale pst! Někdo jde."
"To je Caderousse, který se asi dověděl o tvém příjezdu a přichází ti nepochybně blahopřáti k šťastnému návratu."
"Nu, taky ústa, která mluví jinak, zatím co srdce myslí jinak," zamumlal Edmond. "Ale nevadí, je to soused, který nám kdysi prokázal službu; je vítán!"
A skutečně, v okamžiku, kdy Edmond dokončil tiše větu, zjevila se v rámci dveří černá a vousatá hlava Caderoussova. Byl to dvacetipěti- až dvacetišestiletý muž; v ruce držel kousek sukna, které, jsa krejčím, chystal se proměniti ve výložky kabátu.
"Ach, tak už nazpět, Edmonde?" pravil s velmi význačným marseillským přízvukem a se širokým úsměvem, jenž odhaloval jeho zuby, bílé jako ze sloni.
"Jak vidíte, sousede Caderousse, a ochoten, posloužiti vám v čemkoli," odpověděl Dantes, špatně zakrývaje svůj chlad touto nabídkou.
"Děkuji, děkuji, nepotřebuji na štěstí ničeho, ba, někdy i jiní potřebují mne." (Dantes sebou hnul.) "Nemyslím to na tebe, hochu; půjčil jsem ti peníze, tys mi je vrátil; tak se to dělá mezi dobrými sousedy, a jsme vyrovnáni."
"Nejsme nikdy vyrovnáni s těmi, kteří nám prokázali laskavost," pravil Dantes; "neboť, nejsme-li jim již dlužní peněz, jsme jim povinni vděčností."
"Co bychom o tom mluvili! Co tam, to tam! Mluvme o tvém šťastném návratu, hochu. Jdu tedy k přístavu, abych si opatřil novou zásobu hnědého sukna, a tu potkám přítele Danglarse.
'Ty jsi v Marseilli?'
'Nu, to si myslím,' povídá on.
'Myslil jsem, že jsi ve Smyrně.'
'Mohl bych tam býti, protože odtamtud přicházím.'
'A co Edmond, kde je ten hoch?'
'Nu, nepochybně u svého otce,' povídá Danglars; vrátil jsem se tedy," končil Caderousse, "abych měl potěšení stisknouti ruku příteli!"
"Ten dobrý Caderousse má nás tak rád," pravil stařec.
"Ovšem, že vás mám rád a také vás ctím, vzhledem k tomu, že poctivých lidí je málo! Ale zdá se, že se vracíš bohat, hochu!" pokračoval krejčí, vrhaje kosý pohled na hrst zlata a stříbra, již Dantes položil na stůl.
Mladý muž všiml si žádostivého blesku, který vyšlehl z černých očí sousedových.
"Ach, můj Bože," pravil nedbale, "to nejsou moje peníze; vyslovil jsem otci obavu, neměl-li v něčem nedostatku za mé nepřítomnosti, a on, aby mne uklidnil, vyprázdnil svůj váček na stůl. Nu, otče," pokračoval Dantes, "uložte opět peníze do své pokladničky, ačli nepotřebuje jich nyní zase soused Caderousse, v kterémžto případě jsou mu k službám."
"Nikoli, hochu," odvětil Caderousse, "nepotřebuji ničeho, díky Bohu, řemeslo živí svého člověka. Podrž své peníze, podrž: těch není nikdy příliš mnoho. Proto však jsem ti právě tak povděčen za tvou nabídku, jako bych jí byl použil."
"Učinil jsem ji rád," pravil Dantes.
"O tom nepochybuji. Nu, vycházíš tedy s panem Morrelem co nejlépe? Dovedeš se tak zalichotiti."
"Pan Morrel byl vždycky ke mně pln dobroty," odpověděl Dantes.
"V tom případě jsi pochybil, žes zamítl jeho oběd."
"Jak to, zamítl jeho oběd?" vmísil se do řeči starý Dantes. "On tě tedy zval k obědu?"
"Ano, otče," odvětil Edmond, usmívaje se otcovu překvapení nad velikou ctí, které se mu dostalo.
"A proč jsi tedy odmítl, synu?" tázal se stařec.
"Abych přišel dříve k vám, otče," odpověděl mladý muž; "spěchal jsem vás spatřiti."
"To ho asi pohněvalo, toho dobrého pana Morrela," chopil se opět slova Caderousse; "a má-li člověk zálusk na místo kapitána, chybuje, pohněvá-li svého výpravce."
"Vysvětlil jsem mu příčinu svého odmítnutí," odtušil Dantes, "a on ji pochopil, jak doufám."
"Ale chce-li se někdo státi kapitánem, musí trochu zalichotit svým pánům."
"Doufám, že se stanu kapitánem i bez toho," odvětil Dantes.
"Tím líp, tím líp! Způsobí to potěšení všem starým přátelům, a vím o někom tam za Svatomikulášskou citadellou, kdo se pro to nebude hněvati."
"Mercedes?" pravil stařec.
"Ano, otče," odpověděl Dantes, "a nyní, když jsem vás viděl, když vím, že jste zdráv a že máte vše, čeho je vám třeba, požádám vás o dovolení, abych směl navštíviti Katalánce."
"Jdi, mé dítě," pravil starý Dantes, "a nechť Bůh ti požehná v tvé ženě, jako mně požehnal v mém synu."
"V jeho ženě!" pravil Caderousse. "Vy to nějak ženete, otče Dantesi! Ještě jí není, jak se mi zdá!"
"Ne, ale podle vší pravděpodobnosti nebude to dlouho trvati, a stane se jí," odvětil Edmond.
"Nevadí, nevadí," prohodil Caderousse, "dobře jsi udělal, že jsi si pospíšil, hochu."
"Proč to?"
"Protože Mercedes je krásné děvče a protože krásná děvčata nikdy nemají nedostatek milenců. A za touhle zvlášť chodí po tuctech."
"Skutečně?" pravil Edmond s úsměvem, jímž pronikal lehký záchvěv neklidu.
"Ó, ano," ujišťoval Caderousse, "a dokonce krásné partie. Ale to víš, budeš kapitánem a odmítnutí se nemusíš bát."
"To znamená," řekl Dantes s úsměvem, jenž špatně skrýval jeho neklid, "že, kdybych nebyl kapitánem..."
"Nu, nu," prohodil Caderousse.
"Dobře, dobře," pravil mladý muž, "já mám lepší mínění o ženách vůbec a o Mercedes zvláště a jsem přesvědčen, že zůstane mi věrnou, ať jsem kapitánem nebo ne."
"Tím líp, tím líp," pochvaloval Caderousse, "je vždycky dobře mít důvěru, má-li se člověk ženiti. Ale to nevadí; věř mi, hochu, neztrácej času a jdi jí oznámiti svůj příchod a sděliti jí své naděje."
" Jdu tam," pravil Edmond.
Políbil otce, pozdravil Caderousse pokynem hlavy a vyšel.
Caderousse zdržel se ještě okamžik; rozloučiv se pak se starým Dantesem, sešel i on dolů a zamířil k Danglarsovi, jenž očekával ho na rohu ulice Senac.
"Nuže," pravil Danglars, "viděl jsi ho?"
"Jdu od něho," odtušil Caderousse.
"A povídal ti o své naději státi se kapitánem?"
"Mluví o tom, jako by jím již byl."
"Trpělivost!" prohodil Danglars. "Ukvapuje se trochu, jak se mi zdá."
"Hrome! Zdá se, že mu to pan Morrel slíbil."
"Takže je hodně vesel?"
"Totiž, je z toho drzý; nabízel mi již své služby, jako by byl velikou osobností; nabízel mi peníze, jako by byl bankéřem."
"A vy jste odmítl?"
"Naprosto; ačkoli jsem dobře mohl přijmouti, vzhledem k tomu, že první stříbrňáky, které měl v ruce, dostal ode mne. Ale teď nebude pan Dantes potřebovati nikoho, bude kapitánem."
"Eh," prohodil Danglars, "ještě jím není."
"Na mou věru," pravil Caderousse, "bylo by dobře, kdyby se jím nestal, nebo jinak nebude možno s ním promluviti."
"Že kdybychom chtěli," pravil Danglars, "zůstal by tím, čím je, a možná, že by byl ještě méně, než je?"
"Co povídáš?"
"Nic, mluvím sám k sobě. A je stále zamilován do krásné Katalánky?"
"Bláznivě zamilován. Šel tam. Ale buďto se mýlím, nebo ho čekají nepříjemnosti s té strany."
"Vyslov se jasněji."
"K čemu?"
"Je to důležitější, než myslíš. Ty nemáš Dantese rád, co?"
"Nemám rád naduté lidi."
"Nuže, pověz mi tedy, co víš o Katalánce."
"Nevím nic zcela určitého; viděl jsem jen věci, které vzbuzují ve mně domněnku, že příští kapitán, jak jsem ti řekl, bude míti nepříjemnosti v okolí cesty do Starých Nemocnic."
"Co jsi viděl? Nu tak, mluv."
"Nuže, viděl jsem, že kdykoli Mercedes přijde do města, přijde tam po každé v průvodu velikého katalánského chlapíka s černýma očima a červenou pletí, velmi osmahlého a velmi ohnivého, kterého nazývá svým bratrancem."
"Ach, skutečně, a myslíš, že ten bratranec se jí dvoří?"
"Domnívám se, co jiného může dělati velký jedenadvacetiletý hoch krásnému sedmnáctiletému děvčeti?"
"A pravíš, že Dantes šel ke Kataláncům?"
"Odešel přede mnou."
"Pojďme týmž směrem, zastavme se v Záloze a čekejme při sklenici vína na nové zprávy."
"A kdo nám je dá?"
"Budeme na silnici a uvidíme Dantesovi na obličeji, co se stalo."
"Nu tak," souhlasil Caderousse, "ale ty platíš."
"Zajisté," přisvědčil Danglars.
A oba zamířili rychlým krokem k udanému místu. Přišedše tam, dali si přinésti láhev a dvě sklenice.
Otec Pamfil viděl Dantese jíti mimo ani ne před desíti minutami.
Jsouce jisti, že Dantes je u Katalánců, usedli pod rašící listoví platanů a sykomor, v jichž větvích veselá ptačí družina opěvala jeden z prvních krásných jarních dnů.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 10.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­