ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Puškin Alexandr Sergejevič (*06.06.1799 - †10.02.1837)

­­­­

Mozart a Salieri

První scéna

Pokoj.

SALIERI: Prý není pravdy na zemi, tak dí se; však pravdy není - ani ve výši: to je mi jasné jako prostá škála. Já narodil se s láskou k umění. Když byl jsem děcko a když s vysoka zvuk varhan duněl v kostelíčku starém, já poslouchal a poslouchal, až slzy mi živelně a sladce vytryskly. Všech prázdných zábav brzy jsem se zřek; všem naukám, jež hudbě byly cizí, jsem výhost dal, a svévolně i pyšně vše zavrhoval, hudbě jediné jsa cele oddán. Prvý krok byl těžký a trudná prvá cesta. Zdolal jsem však časné trampoty a řemeslo vzal za podnoží k umělecké tvorbě; byl ze mne řemeslník: prstům svým já vnutil suchou, neodmluvnou zběhlost - a věrnost sluchu. Tóny umrtviv, jak mrtvolu jsem hudbu pitval, souzvuk jsem podložil si algebrou. Pak teprv, jsa kován v nauce, já jsem si troufal se vzdávat opojení tvůrčích snů. Já skládat jal se, v tichu však a tajně, když na slávu jsem nesměl ještě myslit. Dva dni neb tři jsem v němé kobce sedal, a zapomenuv leckdy spát a jíst, já cítil žár i slzy inspirace - a pak, svou skladbu spáliv, mrazivě jsem zřel, jak moje akordy a dumy se mění v prach a rozplývají v dým... Co vykládat? Když přišel velký Gluck a objevil nám nová tajemství (ta hluboká a svůdná tajemství), zda neodhodil jsem, co dřív jsem znal, co měl jsem rád, več horoucně jsem věřil, zda jsem se nepřidržel jeho stop, tak odevzdaně, jako ten, kdo zbloudil, však na cestu se přeptav, změní směr? Tak úlisně, tak pracně jsem se snažil, až v říši nezměrného umění jsem došel vysokého stupně. Sláva se na mě usmála, a v srdcích lidí jsem souzvuk výslech se svým tvořením. I byl jsem šťasten: v míru jsem se kochal svou tvorbou, svými úspěchy a stejně též pracemi a úspěchy svých přátel, těch, kdož mi druhy byli v umění. Ne! Závisti jsem nikdy nepoznal. Ne, nikdy! Ani tehdy, když Piccini sluch rozhýčkaných Pařížanů zkouzlil, ba ani tenkrát, když jsem předehru směl prvně slyšet k Ifigenii. Kdo může tvrdit, hrdý že Salieri kdy přezíraným závistníkem byl či hadem, jenž, jsa lidmi ušlápnut, se mdlobně v prach a písek zahryže? Až nyní - sám to doznávám - já nyní jsem závistník. Já závidím. Ba, v hloubi a v mukách řevním, závidím. - Můj Bože! Kde že je právo, když ten svatý dar, když nesmrtelný genij není k tomu, by lásku horoucí, by obětovnost, by práci, snahu, zbožnost odměnil - leč by jím ozářen byl prázdný blázen a zahaleč?... Ten Mozart, ó, ten Mozart!
MOZART (vstupuje): Á! Tys mě uviděl, a mně se chtělo tě nečekaným žertem překvapit!
SALIERI: Tys tu! - Již dávno?
MOZART: Právě přicházím. Já chtěl ti něco přinést ukázat; a jak jdu podél hostince, tu náhle jsem uslyšel hrát na housle. Můj milý, co živ jsi, nikdy nic tak směšného jsi nezaslech! To slepý houslista "Voi che sapete" v hostinci tam hrál, až byla hrůza! Já to nesnes, vedu ti toho virtuosa, ať i tebe svým umělectvím počastuje. Vejdi!

Vejde slepý stařec s houslemi.

MOZART: Teď nám tu zahraj něco z Mozarta!

Stařík hraje arii z Dona Juana. Mozart se dá do smíchu.

SALIERI: A ty se můžeš smát?
MOZART: Ach, můj Salieri, a copak ty se nesměješ?
SALIERI: Já? ne! Mně není k smíchu, neobratný mazal když raffaelskou madonu mi zpacká, či ubožácký kejklíř Danteho když zparoduje mi a zneuctí. - Jdi pryč, ty stařečku.
MOZART: Jen chvilku: na! A na mé zdraví napij se!

Stařec odejde.

MOZART: Salieri, tys v nenáladě. Dobrá. Někdy jindy se k tobě podívám.
SALIERI: A cos mi přines?
MOZART: Nic. Jenom maličkost. Já tuhle v noci ne a ne usnout po celičký čas, a tak mi přišly dva tři nápady. Dnes jsem je načrt. Tady. Chtělo se mi tvůj názor o nich slyšet. Ale nemáš teď pro mě volnou chvíli.
SALIERI: Mozarte, ach, Mozarte, kdy nemám pro tebe já volnou chvíli? Sedni. Poslouchám.
MOZART (sedá ke klavíru): Tak představ si - nu, koho? Třeba mne. Jenže jsem něco mladší. Zamilován jsem trošku... S dívkou jdu... či s přítelem nu, řekněm, s tebou. A jsem vesel. Vtom se zjeví přízrak smrti: děsný mrak či něco takového... Poslouchej!

Hraje.

SALIERI: Ty s tímhle ke mně šels a v hostinci ses doved zdržovat s tím šumařem? Ó Mozarte, sám sebe nejsi hoden!
MOZART: Tak je to hezké?
SALIERI: Jaká je v tom hloubka! Jak je to smělé a jak líbezné! Tys, Mozarte, tys bůh - a sám to nevíš! Však já to vím.
MOZART: Tak? Opravdu? Nu možná. Však poslouchej, to božstvo mé má hlad!
SALIERI: Víš co? My spolu poobědváme. Pojď, u Zlatého lva.
MOZART: Ó, prosím, rád. Jen počkej chvíli, domů zaskočím své ženě říci, aby k poledni mě nečekala.

Odchází.

SALIERI: Počkám. Pospěš si. Ne, už své sudbě déle protivit se nemohu: jsem k tomu určen, abych jej zarazil - sic všichni zahynem, kdož hudbě sloužíme, my, její kněží - a ne jen já s tou hluchou slávou svou... Což je v tom prospěch, je-li Mozart živ a vyšších ještě dosáhne-li stupňů? Což zvedne se tím umění? Ba ne! Jak zmizí sám, též ono znova klesne a nepozůstaví nám dědice! Či dobro je v něm samém? Jako cherub, on něco písní nebeských nám přines, a touhu bez křídel v nás roznítiv, v nás, dětech prachu, opět ulétá. Ať tedy odletí! Tím líp, čím rychlej. Mám jed - Isora mi jej odkázala - let osmnáct už u sebe jej nosím, a zhusta od té doby se mi život zdál hnusnou ranou, se mnou za stolem sok sedal často, jenž nic netušil - však ani jednou šeptu pokušení jsem nepodleh, ač nejsem sketa, ač mě ponížení pálí v útrobách, ač nevalně mám život rád. Já váhal. Když mučila mě žízeň po smrti, já myslil si: nač umírat? snad život mi ještě podá nečekaný dar, snad náhle osvítí mě vnuknutí, snad dostaví se noc i jásot tvorby, snad přijde někdo jako nový Haydn a jeho velikost mě opojí... Host nenáviděný když u mne pil, já myslil si, snad ještě horšího že najdu soupeře, snad ještě krutěj se do mne zatne zpupná potupa - a pak mi poslouží dar Isořin. A měl jsem pravdu. Přece nakonec já našel soupeře, a nový Haydn mě roznícením zmámil zázračným! Teď přišel čas! Dar lásky posvátný dnes do poháru přátelství se vnoří.

Druhá scéna

Vyhrazená místnost v hostinci; klavír.

U stolu MOZART a SALIERI.

SALIERI: Proč jsi dnes nějak zachmuřen?
MOZART: Vždyť nejsem.
SALIERI: Jsi, Mozarte, as něčím rozladěn? Náš oběd byl přec dobrý, víno skvostné - a vraštíš čelo a jsi nemluvný.
MOZART: Nu, přiznám se, mé Rekviem mě tíží.
SALIERI: Cožpak ty skládáš Rekviem? Už dávno?
MOZART: Ba dávno, už tři týdny. Divná věc... Což jsem ti nevyprávěl?
SALIERI: Ne.
MOZART: Tak poslyš! Tři týdny tomu, pozdě domů jsem se vrátil. Řekli mi, že někdo prý se po mně sháněl. Nevím ani, proč - já dumal celou noc: kdo to as byl? a proč mě hledal? Nazítří pak opět prý u mne byl a zas mě nezastih. A třetí den já se svým hošíkem si na podlaze hrám. Tu volají mne: já vyjdu ven a člověk, černě oděn, se klaní hluboko a objednává si u mne rekviem - a jde. Já ihned jsem sed a psal - a od té chvíle za mnou můj černý člověk více nepřišel. Jsem tomu rád: mně těžko bylo by se rozloučit s tou prací, ač je zcela mé Rekviem už hotovo. Však zatím -
SALIERI: Co zatím?
MOZART: Stydno je mi doznat -
SALIERI: Co?
MOZART: Dnem ani nocí pokoje mi nedá můj černý člověk. Všude jako stín se za mnou plíží. Vždyť i teď mi je, jak by tu s námi seděl u stolu, on třetí.
SALIERI: To je strachů! Dětino! Pryč s těmi marotami! Beaumarchais mi leckdy říkal: "Příteli Salieri, když černé myšlenky tě sužují, dej odzátkovat láhev šampaňského či znova čti si Figarovu svatbu!"
MOZART: Vím, Beaumarchais ti přítelem byl dobrým, tys pro něj složil operu "Tarare"; máš v proslulé té skladbě motivek, jejž si vždy broukám, jsem-li šťasten. Takhle la-la, la-la... Salieri, je to pravda, že Beaumarchais prý kohos otrávil?
SALIERI: To nemyslím. On pro to řemeslo byl příliš směšný.
MOZART: Beaumarchais byl genij - jak ty, jak já. A genius a zločin - to se přec nedá sloučit. Vid, že ne?
SALIERI: Tak? Myslíš si?

Vsype do Mozartova poháru jed.

SALIERI: Nu, pij přec!

MOZART: Na tvé zdraví - a na upřímnou družnost, příteli, jíž spojeni jsou Mozart a Salieri, dvé synů harmonie.

Pije.

SALIERI: Tak už dost, už dost, už dost!... Tys vypil?... Beze mne?
MOZART (hodí ubrousek na stůl): Tak, dojed jsem.

Jde ke klavíru.

MOZART: Salieri, poslechni si mé Rekviem.

Hraje.

MOZART: Ty pláčeš?
SALIERI: Tyto slzy já roním prvně: trudno mi a milo, jak bych byl těžkou splnil povinnost, jak by mi nůž, jenž hojí, chorý úd byl odřízl. Můj druhu, Mozarte, mých nedbej slz a rychle naplňuj mi duši ještě svými akordy...
MOZART: Tu sílu harmonie kdyby všichni tak cítili! Však ne! Vždyť potom svět by nemoh trvat! Nikdo by se pak už o životní všednost nestaral a kdekdo byl by oddán umění! Nás vyvolených málo je, nás šťastných, kdož ziskem povrhujem nechutným a jednomu jen obětujem: kráse. Což? Nemám pravdu?... Nějak mi však těžko, já necítím se dobře... Půjdu spat. Buď sbohem!
SALIERI: Na shledanou!

Mozart odejde.

SALIERI: Na dlouho si pospíš, Mozarte! - Však má-li pravdu a nejsem genij? Genius a zločin - to se přec nedá sloučit. Není pravda: což Michelangelo? anebo je to jen bajka tupých, nemyslivých davů - a nebyl vrahem tvůrce Vatikánu?

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 10.02.2016

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Arion: výbor z lyriky
-Bělkinovy povídky, Bělkinovy povídky (2)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2)
-Cikáni
-Evžen Oněgin, Evžen Oněgin (2), Evžen Oněgin (3), Evžen Oněgin (4), Evžen Oněgin (5), Evžen Oněgin (6), Evžen Oněgin (7), Evžen Oněgin (8), Evžen Oněgin (9), Evžen Oněgin (10), Evžen Oněgin (11), Evžen Oněgin (12), Evžen Oněgin (13), Evžen Oněgin (14), Evžen Oněgin (15), Evžen Oněgin (16), Evžen Oněgin (17), Evžen Oněgin (18), Evžen Oněgin (19), Evžen Oněgin (20), Evžen Oněgin (21), Evžen Oněgin (22), Evžen Oněgin (23), Evžen Oněgin (24), Evžen Oněgin (25), Evžen Oněgin (26), Evžen Oněgin (27), Evžen Oněgin (28), Evžen Oněgin (29), Evžen Oněgin (30), Evžen Oněgin (31), Evžen Oněgin (32)
-Evžen Oněgin (rozbor)
-Kapitánská dcerka, Kapitánská dcerka (2), Kapitánská dcerka (3), Kapitánská dcerka (4), Kapitánská dcerka (5)
-Kavkazský zajatec
-Malé tragédie
-Měděný jezdec
-Piková dáma, Piková dáma (2), Piková dáma (3), Piková dáma (4), Piková dáma (5), Piková dáma (6), Piková dáma (7), Piková dáma (8), Piková dáma (9), Piková dáma (10)
-Vánice
Čítanka-Ančar (Lyrika)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2), Boris Godunov (3)
-Cesta do Arzrumu, Cesta do Arzrumu (2), Cesta do Arzrumu (3)
-Evžen Oněgin
-Kavkaz
-Koketě
-Má svoboda
-Mozart a Salieri
-Muza
-Památník
-Scéna z Fausta
-Scény z dob rytířských
-Skoupý rytíř
-Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (Vyšel jsem dřív než hvězda ranní)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­