ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Puškin Alexandr Sergejevič (*06.06.1799 - †10.02.1837)

­­­­

Cesta do Arzrumu (3)

Hlava druhá

Tiflis. - Lidové lázně. - Beznosý Hassan. - Gruzínské mravy. - Písně. - Kachetínské víno. - Příčina vedra. - Drahota. - Popis města. - Odjezd z Tiflisu. - Gruzínská noc. - Pohled na Arménsko. - Dvojí přechod. - Arménská ves. - Gergery. - Gribojedov. - Bouře na horách. - Nocleh v Gumrách. - Ararat. - Hranice. - Turecké pohostinství. - Kars. - Arménská rodina. - Odjezd z Karsu. - Tábor hr. Paskeviče

Zůstal jsem v hostinci; druhého dne vypravil jsem se do slavných Tifliských lázní. Město se jevilo lidnatým. Asiatské stavby a bazar připomínaly Kišeněv. Po úzkých, křivých ulicích běželi osli s nákladními koši; arby se zapřaženými voly zahrazovaly cestu. Arméni, Gruzinci, Čerkesové, Peršané tísnili se na nepravidelném náměstí; mezi nimi projížděli mladí ruští úředníci na karabašských hřebcích. Při vchodu do lázní seděl držitel, starý Peršan. Otevřel mi dvéře; vešel jsem v rozsáhlou síň, a co jsem spatřil? Více než padesát ženštin, mladých a starých, polooblečených a zcela neoblečených, scdíce i stojíce svlékaly se, oblékaly se na lavicích, rozestavených okolo stěn. Zastavil jsem se. "Pojďme, pojďme", pravil mně hospodář: "dnes je úterek, ženský den. Nic nevadí, žádné neštěstí." Ovšem, žádné neštěstí, odvětil jsem mu, naopak. Objevení se mužů nezpůsobilo žádného dojmu. Smály se a hovořily dále mezi sebou. Ani jedna nespěchala zakryti se svou čardou; ani jedna nepřestala se svlékat. Zdálo se, jako bych byl vešel neviditelný. Mnohé z nich byly opravdu překrásný a odůvodňovaly fantasii T. Moora:

- a lovely Georgian maid,
with all the bloom, the freshened glow of her own country maiden's looks,
when warm they rise from Teflis brooks.

Za to neznám nic odpornějšího nad gruzínské stařeny: to jsou čarodějnice.

Peršan mě uvedl do lázní: vřelý pramen železosirnatý tekl v hlubokou vanu, vytesanou ve skále. Jak živ jsem nespatřil ani v Rusku ani v Turecku ničeho rozkošnějšího nad Tifliskě lázně. Popíšu je dopodrobna.

Majitel přenechal mě k obsluze tatarskému lázeňskému. Musím přiznat, že byl bez nosu, ale to nebránilo, aby byl mistrem ve svém povolání. Hassan (tak se nazýval beznosý Tatařín) započal tím, že mě rozložil po teplé kamenné podlaze, načež mi začal lámat údy, vytahovat klouby, biti mě silně pěstí: necítil jsem ani nejmenší bolesti, nýbrž podivné ulehčení. (Asiatští lazebníci přitom bývají někdy jako u vytržení: skáčí vám na plece, klouzají nohama po bedrách, a tančí vám po zádech na bobku e sempre bene.) Potom dlouho mě třel srstnatou rukavicí a silně popleskav teplou vodou začal mě umývat namydleným, plátěným měchýřem; pocit nepopsatelný: horké mýdlo vás oblévá jako vzduch! NB. Srstnatá rukavice a plátěný měchýř musí se bez odporu přijati do ruských lázní; znalci budou za takové nové zařízení vděčni.

Po měchýři pustil mě Hassan do vany; a tím se ceremonie skončila.

V Tiflise doufal jsem nalézti Rajevského; ale seznav, že pluk jeho se dal již na pochod, rozhodl jsem se prošiti hraběte Paskeviče o dovolení přijeti k armádě.

V Tiflise jsem strávil okolo dvou neděl a seznámil se s tamnější společností: Sankovskij, vydavatel "Tifliských vědomostí" vypravoval mi mnoho zajímavého o zdejším kraji, o knížeti Cicianovi, o A. P. Jermolovi a j. Sankovskij miluje Gruzii a věští jí skvělou budoucnost.

Gruzie dala se pod ochranu Ruska r. 1783, což nezabránilo slavnému Agovi Mohamedu dobýti a zbořiti Tiflis a odvésti 20.000 obyvatel do zajetí (r. 1795). Gruzie přešla pod žezlo císaře Alexandra r. 1802. Gruzinci jsou národ bojovný. Dokázali svou statečnost pod našimi prapory. Jich duševní vlohy čekají lepšího vzdělání. Jsou vůbec povahy veselé a společenské. O svátcích muži pijí a toulají se po ulicích. Černoocí hoši zpívají, skáčí a metají kozelce; ženštiny tančí lezginku.

Hlas gruzínských písní je příjemný; přeložili mně jednu z nich slovo za slovem: je složena, jak se zdá, v novější době; jest v ní jakýsi orientálský nesmysl, který má svou poetickou důstojnost. Zní takto:

"Duše, nedávno zrozená v ráji! Duše, stvořená k mému štěstí! Od tebe, nesmrtelná, očekávám života.
Od tebe, vesno kvetoucí, luno dvounedělní, od tebe, můj strážný anděle, od tebe očekávám života.
Ty svítíš lícem a obveseluješ úsměvem. Nežádám si vládnouti světem, žádám tvého pohledu. Od tebe očekávám života.
Horská růže, osvěžená rosou! Vyvolená milenko přírody! Tichý, utajený poklade! Od tebe očekávám života!"

Gruzínci pijí - ale ne po našem způsobu a jsou podivuhodně silni. Jejich vína nesnesou vývozu a rychle se kazí; ale na místě jsou znamenitá. Kachetínské a karabašské se několikrát vyrovná burgundskému. Víno chovají v maranach, ohromných to džbánech, zapuštěných do země. Odkrývají je se slavnostními obřady. Nedávno ruský dragon, odkryvši tajně takový džbán, upadl do něho a utonul v kachetínském víně jako nešťastný Clarence v sudě malagy.

Tiflis nalézá se na březích Kury v dolině, obklíčené kamenitými horami. Zakrývají jej se všech stran proti větrům a rozpálí-li se na slunci, nezahřívají ale vaří nehybný vzduch. To je příčina nesnesitelného vedra, panujícího v Tiflise, nehledě k tomu, že město leží také jen na 41. stupni šířky. Samo jeho jméno (Tbimikalar) znamená horké město.

Větší část města vystavěna asiatsky: nízké domy, ploské střechy. V severní části zvedají se domy evropské architektury a okolo nich začínají se tvořiti pravidelná náměstí. Bazar je rozdělen na několik řad; krámky jsou plny tureckých a perských výrobků, dosti levných, posuzujeme-li podle všeobecné drahoty. Zbraň tifliská se na celém východě draho cení. Hrabata S. a V., kteří zde mají pověst bohatýrů, obyčejně zkoušeli zde své nové šavle přetínajíce jedním rozmachem na dvé berana nebo utínajíce hlavu býku.

V Tiflisu hlavní část obyvatelstva tvoří Arméni: v r. 1825 bylo jich tu do 2500 rodin. V době nynějších válek jejich číslo se ještě zvětšilo. Gruzínských rodin počítá se do 1500. Rusové se nepokládají za zdejší obyvatele. Vojáci, následkem své povinnosti, žijí v Gruzii, protože jim tak rozkázáno. Mladí titulární radové přijíždějí sem za úřadem asesorským, tak vytouženým. Tito i oni dívají se na Gruzii jako na místo vyhnanství. Tifliské ponebí, říká se, není zdrávo. Zdejší horečky jsou hrozné. Léčí se rtutí, jejížto užívání je neškodno pro vedro. Lékaři krmí jí své nemocné beze všeho svědomí. Generál S., praví se, zemřel z toho, že jeho domácí lékař, jenž přijel s ním z Petrohradu, lekl se dose, navrhované zdejšími lékaři, a nedal ji nemocnému. Zdejší zimnice podobají se krymským a multánským a léčí se stejným způsobem.

Obyvatelé pijí kurskou vodu, kalnou ale příjemnou. Ve všech pramenech a studních voda silně páchne sírou. Ostatně se zde tak všeobecně užívá vína, že nedostatek vody by se ani nezpozoroval.

V Tiflise naplnila mě podivem malá cena peněz. Projev povozem dvěma ulicemi a propustiv vozku po půlhodině, musil jsem mu zaplatit dva rubly ve stříbře. Myslil jsem zpočátku že chtěl využiti neznalosti nového příchozího; ale řekli mně, že cena je přesně taková. Vše ostatní je v stejném poměru drahé.

Jezdili jsme v německou kolonii a tam jsme obědvali. Pili jsme pivo tam vyráběně, chuti velmi nepříjemné a platili jsme velice draho velmi špatný oběd. V mém hostinci živili mě také draho a špatně. P.S., známý gastronom, pozval mě jednou na oběd; na neštěstí u něho roznášeli jídla dle úředních hodností a za stolem seděli angličtí důstojníci v generálských epauletách. Sluhové obnášeli jídlo kolem mne s takovou horlivostí, že jsem vstal od stolu hladov. Vem čert tifliského gastronoma. Čekal jsem netrpělivě rozhodnutí o mém zúčastnění se. Konečně dostal jsem lístek od Rajevského. Psal mně, abych pospíšil ke Karsu, protože za několik dní vojsko musí táhnouti dále. Vyjel jsem tedy na druhý den.

Jel jsem koňmo, vyměňuje koně na kozáckých strážnicích. Okolo mne byla země spálená žárem. Gruzínské vesnice zdály se mi z dálky překrásnými zahradami, ale přijížděje k nim viděl jsem několik bídných saklí, zastíněných zaprášenými topoli. Slunce zapadlo, ale vzduch byl stále ještě horký:

Noci žárné!
Hvězdy čarné!

Měsíc svítil; vše bylo ticho; jedině dusot mého koně rozléhal se noční tišinou. Jel jsem dlouho nepotkávaje známek života. Konečně jsem spatřil osamělou saklu. Začal jsem klepati na dvéře. Vyšel hospodář. Požádal jsem o vodu, zprvu ruský, pak tatarsky. Nerozuměl mi. Podivná bezstarostnost! "Třicet verst od Tiflisu a na cestě do Persie a do Turecka nerozuměl ni slova ani ruský ani tatarsky. Přenocovav na kozácké strážnici vypravil jsem se za svítání dále. Cesta vedla horami a lesem. Potkal jsem cestující Tatary; mezi nimi bylo několik ženštin. Seděly na koních obaleny čadrami; bylo jim viděti jenom oči a podpatky.

Začal jsem stoupati na Bezobdal, horu dělící Gruzii od staré Armenie. Široká cesta, zastíněná stromy, vine se okolo hory. Na vrcholu Bezobdalu projel jsem malou roklinou, nazvanou, tuším, Vlčí branou, a ocitl jsem se na skutečné hranici Gruzie. Objevily se mi nové hory, nový obzor; pode mnou rozkládaly se travnaté, zelené nivy. Pohlédl jsem ještě jednou na opálenou Gruzii a začal jsem sjížděti po srázném sklonu hory k svěžím rovinám Armenie. S nepopsatelnou radostí jsem zpozoroval, že vedro se náhle zmírnilo: bylo to jiné podnebí.

Můj sluha s nákladními koňmi zůstal zpátky za mnou. Jel jsem v kvetoucí pustině, obklíčené v dálce horami. V roztržitosti projel jsem mimo strážnici, kde jsem měl vyměniti koně. Minulo více než šest hodin a začal jsem se diviti vzdálenosti stanice. Spatřil jsem stranou hromady kamení podobné skalám a vypravil jsem se k nim. Vskutku, přijel jsem do arménské vesnice. Několik ženštin v pestrých hadrech sedělo na ploché střeše podzemní sákly. Vyjevil jsem jim jaksi taksi své myšlenky. Jedna z nich sestoupila do sákly a přinesla mi sýra a mléka. Oddychnuv sobě několik minut pustil jsem se dále a na vysokém břehu řeky viděl jsem proti sobě pevnost Gergery. Tři potoky s šumem a s pěnou vrhaly se dolů s vysokého břehu. Přejel jsem přes řeku. Dva voli, zapřažení v arbu, vystupovali po příkré cestě. Několik Gruzínů doprovázelo arbu. "Odkud jedete?" otázal jsem se jich. Z Teheránu. - "Co vezete?" - Gribojeda. - Bylo to tělo zabitého Gribojedova, které provázeli do Tiflisu.

Nepomyslil jsem si, že setkám se ještě někdy s naším Gribojedovem! Rozloučil jsem se s ním minulého roku v Petrohradě před jeho odjezdem do Persie. Byl smuten a měl zvláštní předtuchy. Chtěl jsem ho tenkráte upokojit, on mně pravil: "Voas ne connaisse pas ces gens-la: vous verrez qu'il faudra jouer des couteaux." Předpokládal, že příčinou krveprolití bude smrt šachova a nesvornost jeho sedmdesáti synů. Ale přestárlý šach jest ještě živ a prorocká slova Gribojedova se splnila. Zahynul pod perskými kinžály jako oběť nevědomosti a věrolomnosti. Znešvařené jeho tělo, byvši tři dny hříčkou Teheránské luzy, bylo poznáno jen podle ruky, jež jednou prostřelena byla kulí z pistole.

Seznámil jsem se s Gribojedovem r. 1817. Jeho melancholická povaha, rozlobená mysl, jeho dobrodušnost, slabosti a vady, jež nezbytně provázejí člověka - všechno na něm bylo neobyčejně poutavé. Jsa od narození stejně ctižádostiv jako nadán byl dlouho opleten sítěmi drobných nesnází a neznámostí. Schopnost státnická zůstávala v něm neupotřebena; nadání básnické nebylo uznáno; ba i jeho chladná a skvělá chrabrost zůstávala nějaký čas v podezření. Několik druhů znalo jeho cenu a vídali nedůvěřivý úsměv, ten hloupý, nesnesitelný úsměv, když se jim událo mluviti o něm jako o člověku neobyčejném. Lidé věří toliko slávě a nechápou, že se mezi nimi může nacházeti nějaký Napoleon, jenž nevelel ani jedné četě myslivců nebo druhý Descartes, jenž nenapsal ani jedné řádky do "Moskevského telegrafu". Ostatně naše uznání za slavné vyplývá snad ze samolibosti: ke vzniku slávy přispívá i náš hlas.

Život Gribojedův byl zatemněn některými mraky : následky prudkých vášní a mocných poměrů. Pocítil nevyhnutelnost súčtovati jednou na vždy se svou mladostí a přeměnil náhle svůj život. Rozloučil se s Petrohradem a s prázdnou roztržitostí odejel do Gruzie, kde strávil osm let v osamělé, nepřetržité práci. Jeho návrat do Moskvy r. 1824 byl převratem v jeho osudu a začátkem nepřetržitých úspěchů. Jeho rukopisná veselohra Gore ot uma způsobila nepopsatelný účinek a postavila jej náhle vedle našich prvních básníků. Po nějakém čase na to jeho dokonalá znalost toho kraje, kde se začínala válka, otevřela mu novou dráhu; byl označen za vyslance. Přijev do Gruzie oženil se s tou, kterou miloval ... Neznám ničeho závidění hodnějšího nad poslední léta bouřlivého jeho života. Sama smrt, zastihnuvší jej uprostřed smělého, nerovného boje, neměla pro Gribojedova nic hrozného, nic trapného. Byla okamžitá a překrásná. Jaká škoda, že Gribojedov nezanechal svých zápisků! Napsati jeho biografii bylo by dílem pro jeho soudruhy; ale vynikající lidé u nás mizí, nezanechávajíce po sobě stop. Jsme líni a málo zvědavi.

V Gergerách jsem potkal B., který, jako já, jel k armádě. B. cestoval se všemi možnými libůstkami. U něho jsem poobědval jakoby v Petrohradě. Ustanovili jsme cestovati společně; ale démon netrpělivosti mne zase ovládl. Můj sluha prosil mne o dovolení, aby si mohl oddechnouti. Vypravil jsem se bez průvodce. Cesta byla stále stejná a úplně bezpečna.

Přejev přes horu a sestupuje v dolinu, zastíněnou stromovím, spatřil jsem minerálný pramen, tekoucí napříč přes cestu. Zde setkal jsem se s arménským knězem, jedoucím do Achalciku z Erivaně. "Co nového v Erivani?" otázal jsem se ho. - V Erivani je mor, odpovídal on; - a co je slyšeti o Achalciku? - "V Achalciku je mor" odpovídal jsem mu já. Vyměnivše tyto příjemné zprávy rozešli jsme se.

Jel jsem středem úrodných niv a kvetoucích luhů. Obilí se vlnilo, čekajíc na srp. Liboval jsem si v krásné zemi, jejížto úroda vešla na východě v přísloví. K večeru jsem dorazil do Perniky. Tam byla kozácká strážnice. Úředník mi předpověděl bouři a radil, abych zůstal na nocleh; ale já jsem chtěl každým pádem téhož dne dostihnouti do Gumrů.

Nastával mně přechod přes nevysoké hory, přirozenou hranici Karsského pašalíku. Nebe pokryto bylo mraky; doufal jsem, že vítr, který od hodiny k hodině se vzmáhal, je rozežene. Ale déšť začal krápati a padal stále prudčeji a hustěji. Od Perniky do Gumrů čítá se dvacetsedm verst. Přitáhl jsem řemeny své burky, natáhl bašlík přes čepici a poručil se Prozřetelnosti.

Uplynulo více než dvě hodiny. Déšť nepřestal. Voda proudem se lila z mého pláště, jemuž přibylo váhy, i z bašlíku, napitého deštěm. Konečně chladný potůček začal se prodírati za můj krční šátek a brzy mě promočil déšť do poslední niti. Noc byla tmavá. Kozák jel napřed, ukazuje cestu. Začali jsme stoupati na hory. Mezi tím déšť ustal a mraky se rozptýlily. Do Gumrů zbývalo deset verst. Vítr volně dující byl tak silný, že za čtvrt hodiny mě dokonale osušil. Myslel jsem, že neujdu horečce. Konečně jsem dostihl Gumrů okolo půlnoci. Kozák mě přivedl přímo k strážnici. Zastaviti jsme se u stanu, do něhož jsem spěšně vešel. Tu našel jsem dvanáct kozáků, spících jeden vedle druhého. Učinili mně místo: já převalil jsem se na burku necítě sebe sama od únavy. Ten den jsem projel 75 verst. Usnul jsem jako zabitý.

Kozáci mě vzbudili z jitra. První mou myšlenkou bylo: neležím-li v zimnici? Ale pocítil jsem, že jsem, chvála Bohu, zdráv; nebylo ani stopy nejen po bolesti ale ani únavy. Vyšel jsem ze stanu na svěží, jitřní vzduch. Slunce vycházelo. Na jasném nebi bělala se sněhová dvojhlavá hora. "Jaká je to hora?" otázal jsem se, protahuje údy, a uslyšel jsem za odpověď: To je Ararat. Jak silný účinek má zvuk slova! Dychtivě hleděl jsem na biblickou horu, viděl koráb, přirazivší k jejímu vrcholu s nadějí na obnovení a život, - i havrana a holubici vylétající, symboly trestu a smíření...

Kůň můj byl připraven. Vyjel jsem s průvodcem. Jitro bylo překrásné. Slunce svítilo. Jeli jsme po širokém luhu, po husté, zelené trávě, porosené rosou i krůpějemi včerejšího deště. Před námi blyštila se říčka, přes kterou jsme se museli přepraviti: "To je Arpačaj", pravil mně kozák. Arpačaj! Naše hranice! To nebylo méně významné než Ararat. Cválal jsem k řece s nevyslovitelným citem. Neviděl jsem ještě nikdy cizí země. Hranice měla pro mne něco tajemného; od dětských let cestování bylo mým oblíbeným snem. Dlouho jsem vedl potom život kočující, bloudil brzo po jihu, brzo po severu a nikdy ještě jsem se nevyrval s území neobsáhlého Ruska. Vesele jsem vjel do významné řeky a dobrý kůň vynesl mě na Turecký břeh. Ale ten břeh byl už vydobyt; nalézal jsem se stále ještě v Rusku.

Do Karsu zbývalo mi ještě 75 verst. K večeru doufal jsem spatřiti náš tábor. Nezastavoval jsem se nikde. V polovici cesty v arménské vesnici, vystavěné v horách na břehu říčky, snědl jsem místo oběda proklatý čjurek, arménský chléb, upečený v podobě buchty, na polo s popelem, po němž tak toužili turečtí zajatci v Darjalské roklině. Byl bych draze zaplatil kousek ruského, černého chleba, který jim byl tak protivný. Provázel mě mladý Turek, úžasný mluvka. Po celou cestu žvanil po turecku nestaraje se o to, zdali mu rozumím čili nic. Napínal jsem pozornost, abych ho uhodl. Zdálo se, že spílal Rusům a přivyknuv vídati je všechny v uniformách, pokládal mě dle šatu za cizince. Náhodou přijel nám vstříc ruský důstojník. Jel z našeho tábora a zjevil mně, že armáda se již hnula od Karsu. Nemohu popsati svého zoufalství: myšlenka, že se musím vrátiti do Tiflisu, nadarmo se týrav v pustém Arménsku, mě dočista ubíjela. Důstojník odejel svým směrem. Turek začal opět svůj monolog; ale mně už málo bylo po něm. Přeměnil jsem poklus v rychlý cval a s večerem přijel jsem do turecké vesnice, nacházející se dvacet verst od Karsu.

Seskočiv s koně chtěl jsem vejiti v první saklu; ale ve dveřích objevil se hospodář a odstrčil mě s nadávkou. Odpověděl jsem na jeho přivítání bičíkem. Turek se rozkřiknul, lid se sběhl. Můj průvodce, jak se zdá, zastal se mne. Ukázali mně karavanseraj; vešel jsem ve velikou saklu, podobnou chlévu. Nebylo místa, kde bych mohl rozestřít svou burku. Jal jsem se žádati koně. Přišel ke mně turecký stařešina. Na všechny jeho nesrozumitelné řeči odpovídal jsem jenom: verbana at (dej mi koně). Turci nesouhlasili. Konečně jsem se dovtípil ukázati jim peníze (čímž jsem měl započíti). Kůň byl hned přiveden a dali mně průvodce.

Jel jsem širokou dolinou, obklopenou horami. Brzy jsem zahlédl Kars, bělající se na jedné z nich. Můj Turek ukazoval mi na něj opakuje: "Kars, Kars!" a pustil svého koně tryskem; jel jsem za ním, trápen neklidem; mé účastenství mělo se rozhodnouti v Karsu. Tam musel jsem poznati, kde se nachází náš tábor a budu-li míti ještě možnost dohoniti armádu. Mezitím pokrylo se nebe mračny a déšť znova začal; ale já jsem ho už nedbal.

Vjeli jsme do Karsu. Dojížděje ke bráně zdi zaslechl jsem ruský buben: bili čepobití. Voják na stráži přijal ode mne bilet a odešel k veliteli. Stál jsem v dešti okolo půlhodiny. Konečně mne pustili. Kázal jsem průvodci, aby mě přímo vedl do lázní. Projeli jsme křivými a příkrými ulicemi; koně klouzali po bídné turecké dlažbě. Zastavili jsme se u jednoho domu dosti šeredného vzezření. To byly lázně. Turek slezl s koně a jal se tlouci na dvéře. Nikdo neodpovídal. Déšť lil se na mne proudem. Konečně z blízkého domu vyšel mladý Armén a pohovořiv s mým Turkem pozval mě k sobě vyjadřuje se dosti čistou ruštinou. Vedl mě po úzkých schodech do druhého patra svého domu. V komnatě, opatřené nízkými divany a vetchými koberci seděla stařena, jeho matka. Přistoupila ke mně a políbila mně ruku. Syn kázal jí rozdělati oheň a připraviti mně večeři. Svlékl jsem se a usedl jsem před ohněm. Vešel mladší bratr hospodářův, hoch sedmnáctiletý. Oba bratří bývali v Tiflise a pobývali v něm po několik měsíců. Pravili mně, že naše vojska odtáhla den předtím a že náš tábor se nalézá dvacet pět verst od Karsu. Upokojil jsem se zúplna. Stařena mně brzy připravila, skopovinu s cibulí, která se mi zdála býti vrcholem kuchařského umění. My všichni jsme ulehli k spánku v jedné komnatě; já jsem se rozložil proti uhasínající peci a usnul jsem v příjemné naději, že druhý den uvidím tábor hraběte Paskeviče.

Zrána šel jsem prohlížet město. Mladší z mých hostitelů podjal se úlohy býti mým ciceronem. Prohlížeje opevnění a citadellu, vystavěnou na nepřístupné skále, nechápal jsem, jak jsme se mohli zmocniti Karsu. Můj Armén vykládal mi, jak uměl, válečné události, kterých sám byl svědkem. Zpozorovav při něm zálibu ve válce navrhl jsem mu, aby se mnou jel k armádě. Souhlasil ihned. Poslal jsem ho pro koně. Za půl hodiny vyjel jsem z Karsu a Artemij (tak nazýval se můj Armén) už poskakoval vedle mně na tureckém hřebci, s pružným kopím v ruce, s kinžalem za pasem, blouzně o Turcích a bitvách.

Jel jsem zemí, všude osetou obilím; vůkol bylo viděti vesnice, ale byly pusty: obyvatelé se rozutekli. Cesta byla překrásná, v bahnitých místech vydlážděna; přes ručeje zřízeny byly kamenné mosty. Země se znatelně zvedala; přední chlumy hřbetu Sagan-lu (dřevního Tauru) začínaly se objevovati. Minuly asi dvě hodiny. Vyjel jsem na příkrou vyvýšeninu a náhle jsem spatřil náš tábor, rozložený na břehu Kars- čaje; za několik minut byl jsem už ve stanu Rajevského.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 06.06.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Brigda    
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Arion: výbor z lyriky
-Bělkinovy povídky, Bělkinovy povídky (2)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2)
-Cikáni
-Evžen Oněgin, Evžen Oněgin (2), Evžen Oněgin (3), Evžen Oněgin (4), Evžen Oněgin (5), Evžen Oněgin (6), Evžen Oněgin (7), Evžen Oněgin (8), Evžen Oněgin (9), Evžen Oněgin (10), Evžen Oněgin (11), Evžen Oněgin (12), Evžen Oněgin (13), Evžen Oněgin (14), Evžen Oněgin (15), Evžen Oněgin (16), Evžen Oněgin (17), Evžen Oněgin (18), Evžen Oněgin (19), Evžen Oněgin (20), Evžen Oněgin (21), Evžen Oněgin (22), Evžen Oněgin (23), Evžen Oněgin (24), Evžen Oněgin (25), Evžen Oněgin (26), Evžen Oněgin (27), Evžen Oněgin (28), Evžen Oněgin (29), Evžen Oněgin (30), Evžen Oněgin (31)
-Evžen Oněgin (rozbor)
-Kapitánská dcerka, Kapitánská dcerka (2), Kapitánská dcerka (3), Kapitánská dcerka (4), Kapitánská dcerka (5)
-Kavkazský zajatec
-Malé tragédie
-Měděný jezdec
-Piková dáma, Piková dáma (2), Piková dáma (3), Piková dáma (4), Piková dáma (5), Piková dáma (6), Piková dáma (7), Piková dáma (8), Piková dáma (9), Piková dáma (10)
-Vánice
Čítanka-Ančar (Lyrika)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2), Boris Godunov (3)
-Cesta do Arzrumu, Cesta do Arzrumu (2), Cesta do Arzrumu (3)
-Evžen Oněgin
-Kavkaz
-Koketě
-Mozart a Salieri
-Scéna z Fausta
-Scény z dob rytířských
-Skoupý rytíř
-Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (Vyšel jsem dřív než hvězda ranní)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­